Když se Čína rozhodla vybít vrabce, zemřelo 40 milionů Číňanů

Zničit vrabce!

Kde jinde by mohla vypuknout největší ekologická katastrofa 20. století než v Číně?

Mao poručil, lid udělá

Totalitní režimy mají velkou výhodu v tom, jak snadno a rychle se v nich dělají závažná rozhodnutí. Jejich největší nevýhodou je, že tato neuvážená rozhodnutí mohou vést k obrovským průšvihům – a někdy i tragédiím.

Přesně tohle se stalo v Číně v 60. letech 20. století, když se velký vůdce Mao Ce Tung rozhodl vyhladit zvířecí škůdce. Čína se tehdy potýkala se spoustou potíží, zejména s tím, jak složité bylo pro vládnoucí komunistický režim nasytit všechny obyvatele. A protože nejjednodušším řešením je najít si nepřítele, vydal se touto cestou i velký Mao. A tím nepřítelem se staly „čtyři metly“ – mouchy, komáři, krysy a vrabci.

Ve velkolepém projevu vyzval Mao čínský lid, aby se nebezpečí hladomoru postavil a havěti se zbavil. A Číňané poslechli – rozjeli asi největší vyhlazovací akci v dějinách.

Je nutno přiznat, že Mao a jeho úředníci to měli docela promyšlené: tato čtveřice opravdu měla na svědomí obrovské škody. Čínská vláda to prezentovala na vrabcích: zdánlivě nenápadní drobní ptáčci totiž opravdu značně poškozovali úrodu. Každý sice z pole odnesl jen jedno zrníčko, ale když se to za rok nasčítalo, tak to v čínských podmínkách znamenalo opravdovou pohromu.

Podle čínských odhadů každý vrabec sežral za rok necelých 5 kilogramů obilí; jenže vrabců v Číně žilo několik desítek milionů. Každopádně to, co spotřebovali, by bohatě stačilo k výživě obyvatel města velikosti Šanghaje. A velmi podobné údaje měli Číňané také o ostatních zvířecích metlách. A protože v té době byla ekologie jakožto věda o přírodních systémech ještě v plenkách (a ty do Číny ještě nedorazily), představovala úplná likvidace jednoho živočišného druhu to nejlepší řešení. Že to zřejmě bude mít na ekosystém nějaký vliv, to už nikdo neřešil.

Zabíjení začíná!

A tak se začalo se zabíjením. Nejsnazší to bylo s hmyzem: vláda nechala vyrobit několik milionů plácaček na mouchy a vyzbrojila s nimi lidi ve městech i na vesnicích – a začalo se plácat. S krysami a vrabčáky se tohle samozřejmě už provést nemohlo: a tak proti nim Čína povolala svou nejsilnější zbraň – propagandu.

Na vesnicích, ve městech i na horách se brzy začaly objevovat stovky propagandistických plátů, které vyhlašovaly čtyřem přírodním metlám nesmlouvavou válku – pozornost se na nich upírala právě především na vrabce. Pokud vám připadala v Černých baronech hesla jako „Plány imperialistů zhatí naši vepři boubelatí“ dost absurdní, v Číně té doby by docela dobře zapadla.

Ve školách se děti začaly učit nejúčinnější triky na likvidaci vrabců. Jako nejúspornější se ukázalo plašit vrabce, aby nezahnízdili. K tomu sloužily píšťaly, bubny, strašáci a další zastrašovadla, která děti ve školách vyráběli. V jiných, akčnějších vzdělávacích ústavech, se děti rovnou učily ptáčky střílet vzduchovkami a malorážkami. Když se akce takových rozměrů rozjede v zemi jako Čína, je úspěch zaručen. Nejméně 5 milionů vrabců zemřelo během jediného roku – podle jiných údajů to možná bylo dokonce 10 milionů vrabců.

Ale jak ubývalo vrabců, tak se začaly projevovat následky tohoto neuváženého činu. Protože vrabčáci se neživili jen obilím, to jim slouží jen jako doplněk stravy, když mají hlad. Jejich hlavní složkou potravy jsou housenky a další hmyz. A když vymřela většina čínských vrabců, začalo se o to lépe dařit housenkám. Jenže housenku, jak Číňané brzy zjistili, nezaženete strašáky ani bubínkem…

Těsně před sklizní roku 1959 proběhla první studie vrabčí stravy – a to už biologové pochopili, že se stala velká chyba. Když se sklidilo, ukázalo se, jak velká. Není sice úplně jasné, jestli to bylo jen vlivem přemnožení hmyzu, každopádně tehdejší sklizeň patřila k těm vůbec nejslabším za posledních 100 let. A nezlepšilo se to ani v dalších letech: až do roku 1962 výnosy čínských polí stále klesaly. Když není úroda, přichází hlad – a ten, který přišel v letech 1958–1962 byl úplně nejhorší ve známých dějinách Číny.

Dějiny Číny tehdejší doby se jen těžko rekonstruují, ale podle dostupných údajů na hladomor zemřelo mezi 20–40 miliony lidí. Úřady sice zezačátku popírali vliv vrabčí kampaně na hladomor, ale později pod tlakem připustili, že asi třetina obětí opravdu připadá na úkor „boje proti čtyřem metlám.“

Čínu nakonec zachránilo jen rychlé (relativně rychlé: trvalo to 3 roky) rozhodnutí velkého Maa. Když se k němu přes hradbu úředníku donesla informace, že zabíjet vrabce není tak úplně dobrý nápad, okamžitě je nechal v seznamu čtyř pohrom nahradit štěnicemi… Boj proti „metlám“ tak mohl nerušeně pokračovat, a vrabci se pomalu vraceli na čínská pole. Jen u toho už nebylo těch 40 milionů Číňanů, kteří za monumentální pokus zaplatili životem…