Psychologie poutníků: cesta, která dokáže proměnit ducha

I cesta může být cíl. O této stokrát omílané pravdě se už složila spousta písní a natočila řada filmů. Málokde si toho však člověk všimne v tak nezkalené podobě jako na cestě do slavného poutního místa Santiago de Compostela. Pouť k překrásné katedrále patří mezi nejznámější křesťanské cesty, právě v ní se totiž nacházejí ostatky svatého Jakuba, jednoho z Ježíšových apoštolů. I pokud se však nezajímáte o křesťanské legendy, tato pouť může dát hodně do života i vám. Jak?

Cesta v jednoduchosti

V zásadě totiž na pouti máte jednoduchý úkol: jít. Po cestě si obstaráte vodu, nějaké jídlo a vyřešíte, kde přespat. Tím však vaše problémy opravdu končí, protože právě uspokojením základních životních potřeb by se měl správný poutník zabývat. Ne nevyřízenými maily, pípajícími notifikacemi z Facebooku nebo neodeslanými soubory kolegům v práci. Poutničení je jakýmsi návratem do dob, kdy byl svět mnohem jednodušší a stejně tak i starosti většiny lidí.

Na Caminu, jak se slavné cestě říká, se člověk také po čase spojí se svým tělem. Zní to možná paradoxně, ale nejspíš své tělo v každodenním zápřahu příliš neposloucháte. Trpíte spánkovou deprivací, nedopřáváte si dostatek času na kvalitní jídlo a drobné bolístky neřešíte kvůli nutnosti plnění všedních úkolů. Tak tohle všechno Camino člověka rychle odnaučí. Absence kontaktu s domácí realitou vede k napojení na to, jak se vaše tělo aktuálně cítí. Hlad, žízeň, bolesti, ale i příjemná únava na konci dne – to vše se najednou stává středobodem vesmíru a my si musíme zase jednou přiznat, nakolik jsme se svou tělesnou schránkou neodmyslitelně spjati.

Různé motivace poutníků

Návrat k sobě samým a přírodě – neustále o tom slyšíme, ale v běžném životě, plném řešení problémů druhých lidí a vydělávání peněz, se k těmto pradávným hodnotám tak snadno nedostáváme. Ačkoli to tak na první pohled nemusí působit, Camino de Santiago není jen pro zaryté křesťany a zájemce o duchovno; dva roky starý průzkum ukázal, že z těchto důvodů na cestu vyrazí jen 28 procent poutníků! Dalších 18 procent chce uniknout všednosti a více se napojit na přírodu. 11 procent chce udělat něco pro své zdraví, zatímco celých 28 procent bere Camino jako zajímavou výzvu pro své schopnosti.

Což je nakonec poměrně typický obrázek dnešní doby – ani duchovní cesta už není místem, kde by byl jednoznačně vymezený prostor pro ty, jež chtějí pracovat na svém nitru a prohloubit vztah k Bohu, přírodě či prostě sobě samým; namísto toho se objevuje stále více lidí, pro něž je pouť k významné křesťanské památce pouze sportovní či osobní výzvou. Jenže i ti si, chtě nechtě, projdou osobním obohacením a odnesou si z duchovní poutě i trochu toho oduševnění…

Nakonec se tak jedná o jeden z těch zážitků, který si musí vyzkoušet každý sám, neboť čtení o vnitřních pochodech poutníků bývá silně subjektivní a těžko přenositelné. Pokud si však chcete udělat představu z pohodlí domova, můžete využít hollywoodského pohledu ve filmu Pouť z roku 2010 či dva roky starý tuzemský dokument Camino na kolečkách, sledující cestu muže s roztroušenou sklerózou. Slavná cesta nepřestává inspirovat k velkým příběhům, a pokud byste k nim chtěli přidat i ten svůj, nebudete litovat.

Text: MS