ZOOMujeme kolem světa: Krvavé oběti v Albánii

Tajemný řád Bektašíja, dervišové, svatyně vysoko v horách, dlouhé a fyzické náročné poutě ukončené rituální obětí domácího zvířete, hluboké rozjímání a modlitby. I když se nám to může zdát jako příběh ze středověku, vězte, že i to je současná Albánie.

Jiné pojetí islámu

Historie súfistického dervišského řádu Bektaši se začala psát v průběhu 13. století v Turecku. Od samého počátku měl svým učením blízko k Alevitům, což je jedna z větví šíitského islámu, ale jejich pojetí islámské víry a tradic se zdá tomu tradičnímu na hony vzdálené. Nemají mešity, nemodlí se 5x denně, neuznávají právo šaría, nepostí se během ramadánu a co se jeví jako velmi sympatické, ženu staví na roveň muži. Ženy tak mají stejná práva jako muži a nemusí si zakrývat vlasy.

Bektaši – evropští derviši

Ale vraťme se ke zmiňovanému řádu Bektaši. Když Osmanská říše začala ovládat podstatnou část východní Evropy a prakticky celý Balkán, byla inteligencí a státní správou prosazována a podporována sunnitská větev islámu. Obyvatelům balkánských zemí se však tradice nové islámské víry přijímaly jen velmi těžko. Ve společnosti přece jen byly hluboce zakořeněné křesťanské a pohanské tradice a zvyky. Není tedy divu, že na stále větší oblibě a popularitě získávali dervišští poutníci, kteří na území dnešního Bulharska, Řecka, Albánie, Černé Hory a dalších zemí přinášeli lidsky přijatelnější učení súfistického řádu Bektaši a navíc se aktivně snažili do každodenní života začlenit i v populaci běžné křesťanské a pohanské tradice a zvyklosti. Dervišům se od počátku říkalo „Baba“ neboli „Otcové“. Krajem putovali buď sami nebo ve velmi malých skupinách. Zpočátku byli oficiální správou osmanského impéria pronásledováni a své modlitebny zvané „teqe“ zakládali na odlehlých místech vysoko v horách. „Věříme, že člověk může spojení s Bohem dosáhnout na základě svých osobních kvalit a rozjímání,“ říká při setkání u svatyně vysoko nad městem Kruje v Albánii jeden z „Otců“, kterého jsme tu potkali.

Janičářské sbory byly v Osmanském impériu rozpuštěny v roce 1826. Protože mezi nimi bylo hodně příznivců súfistického učení, začaly být pronásledováni i členové řádu Bektaši. A právě v té době začaly dervišové ve zvýšené míře odcházet z Turecka a šířit své učení na územích ovládaných Osmany. Když pak byly v roce 1925 v Turecku zrušeny všechny súfistické řády, přesunulo se centrum bektašíje právě do Albánie.

Nejstarší „teqe“ v Albánii

Procházíme mezi stánky historického osmanského trhu v Kruje a vstupujeme do areálu středověkého hradu, kde se narodil albánský národní hrdina Skanderbeg, jenž se proslavil hlavně úspěšným bojem pro Turkům ve snaze osvobodit balkánská území od jejich nadvlády. Dnes v areálu hradu najdeme hlavně etnografické muzeum a muzeum historie. Kromě zmíněných muzeí, zbytků hradeb a zdiva zde ale můžeme navštívit i bektašíjskou svatyni Dollma teqe. Vstupujeme do malé prosluněné zahrady, jíž vévodí stavba připomínající spíš křesťanský kostel než muslimskou mešitu. „Svatyně byla založena již v roce 1789 a naše rodina se o ni stará,“ popisuje starší muž své historické poslání. Zouváme si boty a vstupujeme do nevelké prostory svatyně. U stěn stojí katafalky s hroby významných představitelů řádu.

„I naší svatyně se významně dotknul zákaz praktikování jakéhokoliv náboženství vydaný v roce 1969,“ vysvětluje správce svatyně a dodává, že „až do roku 1990 byla svatyně využívána jako skladiště. Teprve poté se nám ji podařilo obnovit.“ Na závěr se nám ještě dostává doporučení navštívit i svatyni vysoko v horách nad Kruje.

Vůně krve s příslibem šlechetné charity

Pronajímáme si místní auto a vyjíždíme s ním do hor. Cestou se nám otevírá neopakovatelný výhled na Kruje a okolní hory. Skalami vede i strmá poutní cesta, která překonává více než 600 m převýšení, ale nikomu z nás se v tom vedru nechce šlapat. Jednou z významných tradic, které si řád Bektaši uchoval, jsou i rituální oběti ovcí a koz. Přibližně od poloviny srpna do poloviny září míří do této svatyně v horách věřící z celého světa, aby se pomodlili a přinesli oběť, která jim zajistí dobrou úrodu, pevné zdraví nebo třeba rodinné štěstí.

Po příkrých schodech sestupujeme ke svatyni umístěné v malé jeskyni. Před vstupem do svatyně visí pod přístřeškem a válí se na zemi stažené kůže a hlavy zabitých ovcí a koz. Na hácích visí zvířata, která musí být zbavena kůže i vnitřností. Vnitřnosti i maso je pak rozdáno na charitu. Všude je cítit pach krve a slyšet naříkání zvířat, která na svůj osud teprve čekají. Podle tradice musí být ovce nebo koza povalena na záda a jedním tahem nože je jí proříznuto hrdlo. Teprve až když vykrvácí, je provedena dekapitace hlavy. Následně je už bezvládné tělo pověšeno na háky.

Není to hezká podívaná. Jak ale říká jeden z mužů čekající s igelitovým sáčkem na vnitřnosti a maso: „Je to pro nás důležitá součást duchovního života.“ A dodává: „Kdy jindy než v tomto čase se může sejít celá rodina, posedět, popovídat a trávit spolu příjemný čas.“ Poutní měsíc se tak stává časem setkávání rodin, které jinak žijí jinde a často i v zahraničí. V horách v blízkosti přístupové silnice se pořádají pikniky, v restauracích bývá plno.

Text a foto: David Hainall