Krásnější než starý čínský porcelán, Lijiang

Neředěný koncentrát staré Číny, vylisovaný za bezmála 800 let národnostní menšinou Naxi, tibetskými kočovníky, mongolskými nájezdníky a malou pomocí Chanů (Číňanů). Každý kámen, každý starý opršelý trám, každá taška na střeše ukrývají ducha staré Číny. Když jste dostatečně pozorní a vnímaví, máte obrovskou šanci nasát do sebe otisk historie. Takových míst je v Číně i na světě už málo.

Tibet, co by kamenem dohodil

Vím, je to hodně nadnesené, ale na druhou stranu, co znamená 171 km a 3,5 hodiny jízdy v porovnání s rozměry Číny. A přesně 171 km je z Lijiangu na hranice s Tibetem. Sám Lijiang je postavený v nádherném horském údolí v nadmořské výšce přes 2400 m n. m. Některé okolní hory se ale šplhají daleko za hranici 4000 metrů, a Sněžná hora nefritového draka (Yulong Xueshan) dokonce až do výšky 5596 m n. m. Napětí, které cítíte od Naxi lidí, když mluví o Tibeťanech, vůbec nesouvisí se současným vztahem Číny a Tibetu. V Lijiangu před mnoha staletími vzhlíželi k Tibetu s obavami, protože čas od času se odtud přihnala horda kočovných bojovníků a vyrabovala, co se dalo. Staré rány ne nezahojí ani po mnoha generacích.

Památka UNESCO, odměna, nebo trest?

Pokaždé, když čtu nebo slyším o problémech otáčivého hlediště v zahradě krumlovského zámku, vzpomenu si na Lijiang. Každý nadšeně vítal, když po ničivém zemětřesení v roce 1996 UNESCO zařadilo Lijiang na seznam Světového kulturního dědictví. Město získalo prostředky na obnovu a rekonstrukci rozbořených domů, cest a ochranných valů. Jenže seznam Světového kulturního dědictví přitahuje pozornost turistů, cestovních kanceláří, televizních štábů a novinářů. Město se nevídaně zaplnilo návštěvníky a tradiční, poklidný a neměnný rytmus města se začal vytrácet. Ne každý ve městě je z toho šťastný. „Je to trest za naše hříchy,“ můžete slyšet od staříků, pokuřujících u zábradlí nad řekou. Pokud se budete do Lijiangu chtít vydat, asi bych doporučil nevydávat se sem v červenci a srpnu.

Stejné kořeny s mnoha dalšími

Naxi a Dongba, dva horské kmeny z Lijiangu, mají možná stejného pradědu jako Vietnamci, Thajci nebo dokonce jihoameričtí Inkové. Zdá se to možná jako totální zoufalost, ale ve skutečnosti je tato teorie velmi pravděpodobná. Je dokázáno, že indiáni přišli na svůj kontinent přes Beringovu úžinu, která kdysi byla téměř celá zamrzlá. V té době se právě z provincie Yunnan vydávalo na cesty několik desítek rodin, protože v Yunnanu přibylo příliš mnoho obyvatel a nebylo dost obživy. Etnografové vidí stále více jednotlivostí, které tuto teorii podporují. Dnes se k Naxi a Dongba hlásí v oblasti téměř půl milionu obyvatel.

Tady vládne máma!

V rodině vládne žena. Matriarchální uspořádání se nepodařilo vykořenit ani komunistům. Střecha nad hlavou náleží ženě a muž k ní dochází pouze na návštěvu, často jenom na noc a vůbec neplatí, že může domů přijít každou noc. Děti žijí s matkou, patří matce a i v dospělosti často bydlí u matky. Není tak úplně důležité, kdo je otec. Především ve vesnicích v okolí se tyto tradice ještě zachovávají v plné míře. Třeba u jezera Lugu. V těchto komunitách nefunguje běžný institut manželství, ale tzv. „manželství na procházce“. V praxi to znamená, že svatba se nekoná a muž zůstává ve vztahu jen po dobu, kdy to oběma vyhovuje. Navíc žena může takových procházek absolvovat několik současně. Na konci procházky bývá křižovatka, ze které vedou dvě cesty, každá jinam.

Nejen staré město

Nádherná příroda v okolí Lijiangu vás vytáhne z lůna města a donutí vás, abyste se vydali na některou trekovou trasu, abyste si půjčili kolo a projeli si okolí, abyste se vydali na návštěvu autentických vesnic, abyste se vydali k nedalekým horským jezerům nebo využili možnost navštívit staré kláštery. Určitě se nechte z města vytáhnout, jste v podhůří Himálaje!

Show ve výšce 3100 m n. m. – Impression Lijiang

Slavný čínský režisér Zhang Yimu se kdysi zamiloval do Lijiangu a jeho etnických skupin. Studoval jejich zvyky a kulturní zázemí. Pak připravil scénář hodinového představení v plenéru, které uchvátí každého diváka svým sepětím s okolní přírodou, architekturou starobylého města, barevností krojů domorodců, hudby a zpěvu. V představení vystupuje víc než 400 domorodců a nejenže si tím vydělají na svou obživu, ale vyjadřují tak svůj respekt a úctu k tradicím.

Text: Jan Papež