Záhadné petroglyfy. Kdo zanechal podivné vzkazy ve Střední Asii?

Při putování po Hedvábné stezce můžeme narazit svědky dávných časů daleko starší než tato legendární obchodní cesta sama. Střední Asie je totiž plná galerií pod širým nebem, které sestávají z obrazů až z doby bronzové. Malířským plátnem je kámen a nástrojem taktéž kámen. Podíváme se na takzvané petroglyfy a navíc na středověké nápisy, které v Kyrgyzstánu vytvořili Tibeťané. Záhadou zůstává proč.

Archeologické expedice vedené do oblasti Ťan-šanu v polovině 20. století přinesly po průzkumu pobřeží jezera Issyk důkazy, že okolí jezera bylo osídleno už před několika tisíci lety. Jedním z nich jsou například petroglyfy, pravěké skalní malby považované za počátek výtvarného umění. Nejstarší z nich se zde datují do pozdní doby bronzové (2. tisíciletí př. Kr.). Další obrázky k nim přidávali i pozdější obyvatelé této oblasti – Skytové či Turci.

Popojíždíme starým žigulíkem se sympatickou rodinkou po jižním pobřeží z městečka Kadži Saj směrem na východ. Po osmi kilometrech nás vysazují u odbočky s cedulí „Petroglyfy 12 km“ směřující na prašnou cestu na úpatí zdvihajících se hor. Kameny s prastarými kresbami zvířat a lidí se však mají nacházet už asi kilometr od silnice. Snad kdekoliv na Západě by na takovém místě byly vybudované cestičky a ukazatele k nejpěknějším kresbám. Jenže tady jsme v Kyrgyzstánu, a tak nám předtím paní v informační kanceláři v Kadži Saj jen s úsměvem řekla: „Nužno ískať“ (musíte hledat). Obcházíme tedy systematicky všechny velké balvany, až konečně nacházíme první kresbu. Kozorožec!

Kresby jsou vyryté do tmavé zrcadlovité krusty, která na zdejších kamenech pokrývá hladké plochy přivrácené ke slunci. Nejčastěji se jedná o stylizované kozorožce a jeleny, ale sem tam rozpoznáváme například i koně, psy, kočkovité šelmy, a dokonce velblouda a slona. Zvířata se přitom často vyobrazují po trojicích. Podobných nalezišť se v Kyrgyzstánu nachází celá řada, zejména kolem jezera Issyk. Nejproslulejší z nich, světoznámé Sailmaluu Taš, leží hluboko ve vnitrozemí u města Kazarman a se svými 90 000 kresbami představuje největší naleziště petroglyfů ve Střední Asii. Jiná lokalita, kterou jsme navštívili dříve na Hedvábné stezce, se jmenuje Sarmuš Saj a nachází se u města Nurata v Uzbekistánu.

Kdo to sem dal?

Nedaleko petroglyfů u Kadži Saj se v kopcích, pár kilometrů nad vesnicí Tamga pro změnu nacházejí tři veliké kameny s vytesanými tibetskými mantrami. Vyzbrojeni takovouto stručnou informací jsme se rozhodli alespoň jeden z kamenů najít. Tamga nás vítá prašnou návsí, kde se poklidně pasou koně, ženské si vykládají a jedna za druhou tudy také projíždějí obrovské kopky sena, v jejichž útrobách se ukrývají stařičké náklaďáky, které však pod nákladem nejsou ani vidět – řidiči nejspíš jezdí popaměti. Od domorodců zde získáváme věrohodné, nicméně stále stručné informace, jak slavné tibetské kameny najít. Zahýbáme před sanatoriem doleva, pak kolem skládky na kraji vesnice k trafostanici do rozpálené pusté krajiny. Na dvou sousedních kopečcích se tu rozkládají dva oddělené hřbitovy – první křesťanský s pravoslavnými kříži, druhý muslimský s kovovými ohrádkami a půlměsíci. Rudé hvězdy doplňují náhrobky na obou. Zvedají se zde nehostinné zvrásněné kamenité kopce, za nimiž se pak tyčí tmavé hory se zasněženými vrcholky. Tato zvláštní scenérie připomíná obrázky z Afghánistánu.

Scházíme do zeleného údolí řeky Tamga, kde si neodpustíme uloupit pár meruněk, černý rybíz a jablka. Potkáváme starou Kyrgyzku na koni, která nám ochotně potvrzuje další cestu ke kamenům. Slunce neúprosně pálí. Stoupáme svahem křovinatým svahem po ovčích stezkách. Žádná z nich však nevypadá jako hlavní. V křovinách u vodního kanálu pak konečně spatřujeme keř ověšený barevnými stuhami a pod ním veliký kámen. To musí být on!

Kámen je svisle puklý a ze dvou stran má skutečně vytesaný tibetský text – údajně posvátnou mantru „Óm mání padme húm“. Není s jistotou známo, jak zde nápisy vznikly. Vytvořili je tibetští obchodníci putující Hedvábnou stezkou nebo spíš tibetští válečníci? nejspíš zůstane navždy záhadou. Odhaduje se jen, že byly vytesány přibližně ve 12. století. Tento konkrétní kámen evidentně vždy přitahoval pozornost. Místní dodnes věří, že z té pukliny mezi oběma polovinami vyzařuje pozitivní energie. Stužky s uzlíky na keři představují prastarý pohanský zvyk – prosbu za splnění přání. Není tedy divu, že vesnice Tamga podle tohoto poutního kamene dostala své jméno – „tamga“ totiž v turkických jazycích znamená „emblém“ či „nápis“.

Po návratu do vesnice nakupujeme v jednoduchém magazíně potraviny na večeři a na snídani. Prodavačka ani zákazníci nikam nespěchají, takže frontu čtyř lidí stojíme skoro půl hodiny. Upocení, utrmácení a zaprášení se přesunujeme na pláž jezera Issyk, kde hned skáčeme do vody. Na oblázkové pláži spokojeně přežvykují krávy a užívají si posledních paprsků slunce – i ony se chtějí rekreovat. Snad nám ráno nezačnou žrát náš zelený stan.

Lukáš Synek