Věž Burana: jako z výletu do fantasy světa

Věž Burana - Obrázek 4 Zdroj: Lukáš Synek

Jedna z nejkrásnějších věží světa stojí v orientu.

Před jedním tisícem let stávalo v dnešním severním Kyrgyzstánu slavné město Balasagün. Poloha na křižovatce obchodních cest a poblíž přívětivého jezera Issyk Köl podmiňovala jeho prosperitu a zájem mocností ho ovládat. I když ho čas smazal z dnešních map, můžeme na místě jeho vykopávek obdivovat věž Burana, jednu z nejdůležitějších kyrgyzských památek, a také pozoruhodnou sbírku tzv. balbalů, náhrobních kamenů starých Turků. To vše na pozadí nádherných dramatických velehor.

Kdybychom měli z místního přecpaného autobusu nějaký výhled ven, viděli bychom věž Burana už z dálky, protože z plochého dna širokého Čujského údolí vyčnívá velmi nápadně a označuje archeologický areál středověkého města Balasagün. Na rozsáhlém území zde archeologové objevili ruiny dvojitých hradeb, pevností, bazarů, mešit, mauzoleí, lázní, obytných domů a kanálu zásobujícího město vodou z nedalekých hor. V přízemním domečku se nachází malé muzeum, kde jsou vystaveny keramické nádoby, staré čínské mince, fragmenty buddhistických maleb a další nálezy z místních vykopávek. Tyto artefakty dobře dokládají existenci čilého obchodu mezi tehdejšími asijskými státy.

Pojďme se krátce podívat na zdejší dějiny, o kterých se v našich školách neučí. První opevněné sídlo zde založili staří Sogdové, své největší slávy však dosáhlo až jako jedno z hlavních měst ujgurské dynastie Karachánovců, která region kolem jezera Issyk ovládla na přelomu 9. a 10. století. Předpokládá se, že Karachánovci sem zároveň přinesli islám.

Balasagün se stal důležitým obchodním a kulturním centrem celé oblasti, která prosperovala díky dvěma obchodním cestám, které se zde protínaly, přičemž ta západo-východní byla zhruba od 8. století součástí hlavní trasy Hedvábné stezky, tzv. „nové severní trasy“ obcházející ze severu celé pohoří Ťan-šan (Samarkand – Balasagün – řeka Ili – Turfan). Druhá důležitá cesta přicházela z kazašských stepí a pokračovala přímo na jih, kde překračovala v sedle Torugart hřeben Ťan-šanu a napojovala se na starší trasu Hedvábné stezky v Kašgaru, v západním cípu pouště Taklamakan.

V roce 1134 Karachánovce porazili Karakitajci (potomci mongolských Kitajců) a sami zde ustanovili své hlavní město. Odtud si pak podmanili zbytek Střední Asie. Poměrně krátké období slávy Balasagün a říše Karakitajců skončilo v roce 1218 ničivým nájezdem Mongolů. V polovině 14. století nakonec město zaniklo úplně.

Ex-minaret

Nyní zpět k monumentální věži Burana. Během období největší slávy Balasagün, v 11. století, zde byla postavena na svou dobu velkolepá mešita, jedna z úplně prvních na území dnešního Kyrgyzstánu. Sama se do dnešní doby bohužel nezachovala, ovšem její minaret ano. A právě ten se dnes označuje jako věž Burana. Její jméno pravděpodobně vzniklo zkomolením arabského slova monara, což znamená „minaret“. Tento minaret původně dosahoval výšky 46 metrů, takže směle konkuroval například slavnému minaretu Kalján v Buchaře. Jeho vršek se však někdy v 15. století zhroutil vinou zemětřesení. Zachovaná spodní část dnes měří 25 metrů. Další rány minaretu způsobili také místní lidé, kteří jeho bázi používali jako zdroj cihel (proto je na starých fotografiích dole nepřirozeně zúžený). Po rekonstrukci provedené v 70. letech ho opět můžeme obdivovat v celé jeho kráse, včetně krásných cihlových mozaiek tvořících jeho fasádu. Tato technika využívá různého natočení a zapuštění cihliček, což ve spojení se stíny, které za slunce vrhají, vytváří velmi působivé vzory.

Traduje se stará legenda, podle níž jistá věštkyně předpověděla místnímu chánovi, že jeho právě narozená dcera zemře, až dosáhne osmnácti let. Aby chán svoji jedinou dceru ochránil, vystavěl prý tento velkolepý minaret, v jehož bezpečí dívka žila a vyrostla tam v krásnou ženu. Dovnitř směl pouze její osobní sluha, který jí přinášel jídlo. Jednoho dne se však v přinesených hroznech skrýval jedovatý pavouk, princeznu štípl a ona ve svých osmnácti letech přes veškerou chánovu pozornost zemřela.

V archeologickém areálu také stojí několik desítek tzv. balbalů, což jsou náhrobní kameny kočovných turkických kmenů, které obývaly Střední Asii v 6.–10. století, kdy se tudy pomalu posouvaly z jižní Sibiře směrem na západ. Zdejší sbírka obsahuje balbaly dovezené z celého Kyrgyzstánu. Náhrobky mají tvar stylizovaných lidských postav. Některé sice vypadají až legračně, ovšem bezesporu patří mezi mistrovská díla své doby. Kromě nich je tu vystaveno i několik náhrobků s arabským písmem ze 17. století a také kolekce mlýnských kamenů. Jednu z cestiček mezi náhrobky pro změnu lemují kameny s prastarými petroglyfy, jaké se v Kyrgyzstánu vyskytují na celé řadě lokalit. Zobrazují nejčastěji kozorožce či jeleny a pocházejí od nejranějších obyvatel kyrgyzského území, převážně z doby bronzové.

Teprve po prohlídce muzea a balbalů lezeme na věž. Skýtá vynikající rozhled na úrodné Čujské údolí s pastvinami, poli, sady meruněk a roztroušenými vesnicemi prošpikovanými vždy řadami topolů. Nedaleko se již zvedá mohutná hradba velehor. Za námi se nahoru drápe i těhotná mladá paní se svým manželem. Když si pak společně pochvalujeme ten parádní rozhled, vidíme, že nám dole projíždí poslední autobus zpátky do města Tokmak. Mladý pár nám však nabízí svezení. Vzápětí společně sledujeme, jak se k věži přijíždí fotit svatba. „Burana je na svatby široko daleko nejoblíbenějším místem. Také jsme tady měli tu naši,“ říká Ainur. Celkem jistě za pár měsíců poleze ta dnešní nevěsta na věž také těhotná.

Lukáš Synek