České prvenství! Nejhlubší zatopená propast světa je na Přerovsku

„V úterý dne 27. září 2016 proběhla na Hranické propasti akce zaměřená na hloubkový průzkum. Akci pořádali členové České speleologické společnosti ZO 7-02 Hranický kras ve spolupráci s pracovníky Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky – pracoviště Olomouc, s příslušníky odboru speciálních potápěčských činností a výcviku PČR a týmem Bartolomieje Gryndy z firmy Gral Marine, která zapůjčila na hloubkový průzkum dálkově řízeného podvodního robota s obsluhou,“ dává na vědomí svůj úspěch základní organizace České speleologické společnosti. Co tomu předcházelo?

První nádech

První „potápěčské pokusy“ popisuje v roce 1580 Tomáš Jordán z Klauznburku. V době, kdy neexistovaly tlakové lahve ani žádné jiné způsoby jak udržet živého člověka pod hladinou, se Jordánův přítel, kterého ve svých zápiscích zmiňuje, dostal jen do takové hloubky, co ustály jeho plíce. Dnes bychom řekli, že šlo o potápění na nádech. Tedy několik málo metrů.

S plynovou maskou pod hladinu

V prvém roce 20.století se prostor pod vodní hladinou dostal znovu do hledáčku badatelů. Tentokrát zvolili naprosto jednoduchou metodu: spuštění závaží na lanku. Dosažená hloubka v porovnání s aktuálním rekordem byla vlastně legrační. Pouhopouhých 36 metrů. Jenže tehdy se naměřená hodnota považovala za definitivní, což vydrželo dalších 60 let.

„Paradoxně první ponor s „dýchacím přístrojem“ na Propasti uskutečnil nedávno zesnulý Bohumír Kopecký, který byl v Hranicích znám i jako ochotnický herec a pilot motorových i bezmotorových letadel. Jeho přístroj byl velmi primitivní, byl sestrojen ze dvou pouzder na plynové masky a z duše od fotbalového míče. Vzduch mu dodával kamarád ze břehu hadicí ze dvou spojených automobilových hustilek. V srpnu 1961 se tehdy ještě učeň B. Kopecký se zmíněným zařízením potopil do hloubky 6 metrů,“ píše se ve sborníku České speleologické společnosti.

Cestování a dobrodružství

OBRAZEM: Dechberoucí ledová jeskyně na Islandu

Sondování olovnicí sice přineslo podrobnou vrstevnicovou mapu dna, ale neslo sebou zásadní nevýhodu. Olovnice nedokáže rozeznat převisy, pro další objevy bylo nutno seslat pod hladinu riskantní lidskou misi. Různé sestupy neustále posouvaly dno propasti. Od ponoru J. Kostečky (12,6 m), přes S. Huvara a V. Šráčka (60 m) až po L. Černíka, který se dostal až na hranici 100 m.

Další posun o pouhopouhých 10 metrů se uskutečnil díky moderní technické vychytávce, dýchací směs Trimix. „Otevřené“ dýchání, kdy vydechované plyny stoupají ve formě bublin vzhůru, má své velké časové omezení. Řešením byl další technický trik – použití uzavřeného okruhu. První ponor tohoto typu se uskutečnil roku 2001

Ještě jsme neskončili

Aktuální zpráva o rekordu je obrovským úspěchem nejen pro českou, ale i světovou speleologii. Bezesporu si rychle najde cestu do světových médií. Není divu, že jedni z prvních, kdo se této novinky chytil, byli naši severní sousedé. Polský speleolog a potápěč Polák Krzysztof Starnawski narozený roku 1968 je totiž pro objevy v Hranické propasti extrémně důležitým člověkem. Jeho zdejší první ponor proběhl roku 1997. V roce 2000 plánoval dosáhnout hloubky 205 metrů, což byla hloubka do níž se dostal 5 let předtím dostal dálkově řízený robot Hyball. Starnawski se dostal „jen“ do 181 metrů. I tak se jednalo o v té době v Hranické propasti o nejhlubší ponor. V aktuálním rekordu má lví podíl – byl to on, kdo provedl natažení vodící – orientační šňůry z prostor Zubatice k místu zvaném Mikado do cca 200m hloubky. Vodicí lano je extrémně důležitou pomůckou, neboť potápěčům pomáhá se orientovat. Představa, že zabloudí v jeskynních prostorách ve zkalené vodě, je pro mnohého z diváků dobrodružných filmů děsivá. Proplétat se zúženými prostorami se stovkami metrů vody nad hlavou, to chce opravdu obrovské zkušenosti a pevné nervy.

Příběh ještě není u konce. Robot se nedostal dál proto, že i jemu skončilo lano, kterým ho operátor Bartolomiej Grynda řídil.

Text: Topi Pigula