100 let republiky a 100 let bez šlechticů. Proč jsme zrušili šlechtické tituly?

Kdo zrušil tituly?

Na otázku uvedenou v mezititulku existuje jednoduchá odpověď. Tituly zrušil zákon č. 61 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 10. prosince 1918, kterým se ruší „šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva“. Na svědomí to tedy mají tehdejší prvorepublikoví zákonodárci. Zároveň docházelo k velké majetkové reformně, v platnost vešel zákon o obstavení velkostatků. Vypadá to, jako by poslancům tehdejšího Národního shromáždění ležela šlechta obzvláště v žaludku. Ovšem navenek poslanci krok prezentovali jako nový, demokratický systém, v němž právě vzniknuvší Československo nebude hledět na historické výsady jednotlivců a nastane nový, samozřejmě spravedlivější řád. Ostatně narážky na šlechtický původ „Štemberka ze Štemberk“ bezesporu zaznamenali filmoví diváci. Například v hlášce V Černých baronech: „A kam to chcete Šternebrk?“ „Do Šternberku“. Znalci historie vědí, že skutečný hrabě Šternberk, tedy správně Zdenek Sternberg, opravdu u Pomocných praporů sloužil, ovšem nikoliv na filmové Zelené hoře, ale v Herdlovce u Duchcova, odkud byl následně převelen do Ostravy.

Trest za titul

Zprvu neměl zákon žádné sankční dodatky, takže sice tituly zakazoval, ale tresty za porušení zákona stanoveny nebyly. K tomu došlo až později a jednalo se o tresty jak peněžité, podle typu provinění mohl být viník pokutován až 15 000–20 000 korunami, což vskutku nebylo málo, nebo skončil ve vězení v délce jedno dne až dvou týdnů. Později, v roce 1936 bylo zakázáno i používání erbů, což je bizarní v porovnání se současnou situací, kdy osobní znak, tedy erb, může mít v podstatě každý bez ohledu na to, zdali pochází ze šlechtické linie.

V zemích Českých byla na nejnižší příčce šlechtického žebříčku nižší šlechta, kam patřil například zeman či panoš. Na něj navazovala šlechta vyšší, tedy kníže, hrabě, svobodný pán a panské stavy a výčet pokračuje tituly panovnickými (český král, moravský markrabě a slezská knížata). Stále platí „přestupky neoprávněného užívání šlechtického titulu“, ovšem musí k tomu dojít na veřejnosti a nikoliv například v soukromé korespondenci.

Připomeňme si ještě jednou první dva paragrafy zákona z 10. prosince 1918

§ 1

Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly,

jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami

(čestné doktoráty a pod.). Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem

nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví.

§ 2

Občané republiky Československé nemohou ani v cizině platně přijímati vyznamenání, pokud byla předcházejícím paragrafem zrušena.

Zdá se, že jsme se ve jménu budování nové republiky vzdali části svých tradic a je skutečně spekulativní otázkou, zdali to bylo pro budoucnost, tedy dnešek, dobře. Úlohu hierarchizace společnosti převzaly vysokoškolské tituly. Občasnou odbornou kvalitu jejich nositelů vystihuje okřídlená anekdota: Když si vezmu, jaký já jsem inženýr, tak mám strach jít k doktorovi.“ Tomáš Vrána, sám otec tří dětí, ve vzpomínce na vlastní léta strávená ve školních lavicích, to komentuje následovně: „Jsou vysokoškolsky vzdělané pedagožky, které by se k dětem nikdy neměly přiblížit.“

Text: Topi Pigula