Tři sportovci, kteří ovlivnili Zátopka: Jak dopadly příběhy, které film jen nakousl?

V životopisném snímku Zátopek se titulní hrdina setká s několika dalšími běžci, kteří ovlivní dění jeho rané kariéry i pozdějších fází života. Jejich příběhy jsou ve filmu pouze nakousnuty, přinášíme proto více informací o belgickém maratonci Gaillym, tuzemském přeborníkovi na střední tratě Jungwirthovi i Zátopkově australském „učedníkovi“ Clarkovi.

Odhodlaný Belgičan

Během olympijských her v Londýně roku 1948 je Zátopek svědkem děsivé události. Belgický vytrvalec Étienne Gailly při maratonském závodu sice vběhne na stadion jako první, v samotném závěru mu však docházejí síly a zcela dezorientovaný se cílem jen mátožně proplete. Zážitek se později Zátopkovi vrací při jeho maratonském vystoupení o čtyři roky později – které stejně jako tehdy pětadvacetiletý Gailly absolvuje poprvé. Československý reprezentant se však úkolu zhostí lépe a získá památnou zlatou medaili.

Příběh Gaillyho přitom stojí za připomenutí. Za druhé světové války sloužil u výsadkářů a zkušenost se zdevastovanou zemí jím pohnula natolik, že se rozhodl pro Belgii vybojovat zlatou olympijskou medaili. Už tou dobou byl součástí běžeckého klubu, a tak po válce ve svých sportovních aktivitách pokračoval. Na londýnské olympiádě běžel svůj vůbec první maraton v životě, navíc ani na kratších tratích nepatřil ke světové špičce. O to větším překvapením bylo, když v polovině trati vedl s půlminutovým náskokem. Odhodlaný Belgičan však podcenil rozložení sil i vliv dehydratace a během posledního kola závodu spadl. Předběhli jej Argentinec Cabrera i Brit Richards, navzdory dalším pádům se však do cíle doploužil. Doslova vybojoval bronzovou medaili, ale ceremoniálu se nemohl účastnit, neboť byl tou dobou už v nemocnici. Jeho další kariéru opět zastavila válka – tentokrát korejská, v níž rovněž bojoval. Tento neznámý belgický hrdina si nezaslouží nic jiného než obdiv!

Nežádoucí talent

Filmový Zátopek opakovaně trénuje se Stanislavem Jungwirthem, o osm let mladším atletem, který se specializoval na střední tratě (od 400 m po 3 000 m). Účastnil se olympiád v roce 1952 a 1956, ale žádný cenný kov nepřivezl, a tak se stal známým především díky historické kuriozitě, která je ukázána i ve filmu. Kvůli nevhodnému kádrovému profilu totiž talentovanému Jungwirthovi nebylo umožněno odletět na helsinskou olympiádu. Zátopek se jej však zastal a ohrozil vlastní kariéru prohlášením, že buď pojedou oba, nebo ani jeden; zároveň si tak dal nůž na krk, neboť kdyby následně neuspěl, vzpomínalo by se na něj nikoli jako na hrdinu, nýbrž jako na potížistu. Všichni ale víme, jak to nakonec dopadlo.

Emil refused to travel to Helsinki in 1952 until his friend Stanislav Jungwirth ( in photo), left out due to political reasons, was not reinstated.
He was generous to all fellow athletes and shared running secrets with everyone.
"A saint", according to Frenchman Alan Mimoun. pic.twitter.com/9F68UXXCiV

— Mayukh Ghosh (@stock_delivery) September 19, 2019

Jungwirth v Helsinkách vypadl v rozběhu na své hlavní trati 1 500 m, přesto se mu na podzim roku 1952 podařilo zaběhnout nejrychlejší jeden kilometr světa. Během 50. let dominoval těmto tratím v Československu, na mezinárodním poli zaujal bronzem z mistrovství Evropy 1954 a o tři roky později se stal držitelem světového rekordu na 1 500 m. Kvůli zdravotním problémům se nemohl zúčastnit římské olympiády v roce 1960 a krátce poté, ve věku pouhých 30 let, ukončil sportovní kariéru.

Australský smolař

Celý film je rámován návštěvou australského běžce Rona Clarka, který se během bouřlivého roku 1968 vydá navštívit Zátopka do Prahy (ačkoli ve skutečnosti návštěva proběhla už v roce 1966). Nadaný Clarke měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal Zátopkovým nástupcem – vždyť už jako nadějný teenager zapaloval olympijský oheň na hrách v Melbourne roku 1956. Během 60. let se vyprofiloval jako jeden z nejúspěšnějších vytrvalců, a třeba během roku 1965 zažíval měsíc a půl dlouhé období, během něhož hned 12x vylepšil světové rekordy na tratích od tří do 20 kilometrů.

#OTD 1956: Ron Clarke burns his arm https://t.co/xqOvXBVbhm #olympics pic.twitter.com/jwTF0zEZVg

— australian kitsch 🦘 (@OzKitsch) November 22, 2018

Jeho olympijská kariéra však šťastná nebyla. Na hrách v Tokiu roku 1964 se mu podařilo získat bronzovou medaili na desetikilometrové trati, jinak ale vyšel naprázdno. Vrcholem měly být následující hry v Mexico City, na které se připravoval běháním v Alpách – ani tak se mu však nepodařilo nasimulovat specifické prostředí vyšších nadmořských výšek, což se mu na jeho oblíbené trati 10 000 m málem stalo osudným. Doběhl šestý, z konce závodu si nic nepamatoval, a přestože se rychle zotavil a mohl se účastnit poloviční trati o pár dnů později, ani ta mu vysněné olympijské zlato nepřinesla.

Později se Clarke stal starostou města Gold Coast na jihovýchodě Austrálie a v roce 2015 zemřel na selhání ledvin. Jednou z jeho nejcennějších věcí byla až do konce života zlatá olympijská medaile z desetikilometrové trati v Helsinkách, kterou mu Zátopek věnoval.