Walt Disney byl génius a despota. S údajným rasismem a sexismem je to komplikovanější

Walt Disney přišel na svět 5. prosince roku 1901. Tehdy nikdo ještě nemohl tušit, že se jeho jméno stane pojmem a co všechno tento průkopník animovaného filmu po sobě zanechá. Jeho osobnost provázejí různé kontroverze, zároveň ale vdechl život desítkám postaviček a příběhů, bez kterých si mnoho z nás neumí představit dětství. A přestože jeho začátky v oboru sahají zhruba do roku 1920 (a byly to začátky úspěšné), legenda se z něj stala až díky myšákovi Mickeymu.

Myšák Mortimer

Tahle dnes už legendární postavička, jejíž kulaté uši můžeme v popkultuře potkat na každém rohu, vznikla jako náhrada za zajíce Oswalda, kterého Disney stvořil pro Universal Pictures a k němuž jeho společnost získala práva zpět až o 78 let později. Jak populární myšák přesně vznikl, sám Disney popisoval několikrát, pokaždé maličko odlišně. Časem se v obecném povědomí ustálila verze příběhu, v níž Disneyho inspirovala jeho vlastní ochočená myška; pravda ale asi bude o něco méně poetická.

„Opravdu nedokážu říct, jak ten nápad vznikl,“ svěřil se Walt Disney třeba v březnovém vydání časopisu The American Magazine v roce 1931. „Chtěli jsme další zvíře, kočku jsme už měli, myš tak nějak přirozeně přišla na mysl. Cítili jsme, že veřejnost, a hlavně děti, stojí o zvířátka roztomilá a maličká.“ Na vzhledu postavičky mají podíl oba tehdejší hlavní Disneyho spolupracovníci, Hugh Harman a Ub Iwerks. Walt Disney chtěl myšáka původně pojmenovat Mortimer, když to ovšem zmínil před svou ženou Lillian, zhrozila se. Přesvědčila manžela, že je Mortimer zcela příšerné jméno a motivovala ho, aby postavičku přejmenoval na Mickeyho.

První příběh, kde se Mickey Mouse objevil, byl krátký němý film Plane Crazy, distributora ale našel až třetí film, tentokrát už se zvukem, s názvem Parník Willie v listopadu 1928. V něm už má myšák oči, které po mnoho let definovaly tvorbu Walt Disney Studios – velké černé puntíky v bílých oválech.

Sněhurku mu manželka nerozmluvila

Černobílé kreslené grotesky, v nichž byl původně Mickey spíš takovým antihrdinou, postupně přešly v seriál, za nějž v roce 1932 studio obdrželo i zvláštní Cenu Akademie. Nakonec se v roce 1935 dočkaly i barevného zpracování. Přibývaly postavy a ty nejoblíbenější se dočkaly svých vlastních sérií, třeba Kačer Donald, Pluto nebo Goofy.

Totální revoluci Disney způsobil filmem Sněhurka a sedm trpaslíků. Celovečerní animovanou pohádku, první takový počin v USA, si prosadil navzdory odporu kolegů i manželky. Lepší rozhodnutí nemohl udělat. Na premiéře v prosinci 1937 lidé tleskali ve stoje, film získal osm Oscarů a stal se základním kamenem celé budoucí tvorby studia. Právě od jeho premiéry se počítá období známé jako ‚zlatý věk animace‘,

Mohli bychom pokračovat samozřejmě dál a dál. Zajímavostí by se v tvorbě studia dalo najít mnoho stejně jako kontroverze a kritiky za používání různých škodlivých stereotypů v pohádkách, které se týkaly prakticky každé postavy, co není bílé pleti. Za zmínku taky určitě stojí ještě období druhé světové války, kdy si většinu kapacity studia pronajala americká armáda a vznikaly v něm perly jako Der Fuehrer’s Face s kačerem Donaldem. A to jsme ani nemluvili o invazi animátorského impéria do zábavního průmyslu s otevřením prvního Disneylandu v roce 1955.

Pojďme se ale místo toho podívat raději na to, o čem se mluví méně a o dost tišeji než o úspěších značky Walta Disneyho. Jaký byl tento animátorský, producentský a obchodní génius vlastně člověk?

Despota v práci, doma si hrál s vláčky

Disney byl v soukromí úplně jiný člověk než ta veselá, vřelá persona, kterou znala veřejnost. Často o sobě pochyboval a na ostatní měl obrovské nároky. Jak uvádí žurnalista a životopisec Neal Gabler v knize, kterou o druhé tváři slavného Disneyho napsal, jeho zaměstnanci to opravdu neměli jednoduché. Byl údajně krutý, nelítostný a despotický. Veřejně zesměšňovat se nestyděl ani svého bratra Roye.

Když se jeho animátoři pokusili založit odbory, přivedl si na ně ozbrojence, organizátory vyhodil, všem snížil platy a zkrátil otevírací čas studiové kavárně. Podle tvrzení některých bývalých zaměstnanců ve studiu nastolil jasně sexistickou hierarchii, kdy na pozice animátorů dosazoval pouze muže a ženám nabízel jen práci koloristky, kterou považoval za podřadnou.

Své ženě byl vždy absolutně věrný, ale moc se jí nevěnoval, a to ani ve složitém období, kdy prodělala několik potratů. Dá se říct, že byl spíš ženatý se svým studiem, a když už někdy doma byl, raději trávil čas nad svou obrovskou, 800 metrů dlouhou vláčkovou dráhou, jejíž součástí byl mimo jiné i 30 metrů dlouhý tunel.

O jeho osobě koluje spousta různých legend a také samozřejmě věci, které se zakládají na pravdě. Reálný základ mají podle Gablera třeba i obvinění z některých Disneyho rasistických nebo antisemitistických postojů. Jenže pokud říkáme A, je potřeba říct i B: Rasista nebo sexista byl ve Spojených státech v první polovině 20. století bohužel téměř každý bílý muž a Disneyho předsudky se od předsudků jeho vrstevníků nijak nelišily. Dnes se už zkrátka na všechno díváme jinou perspektivou.

Nechal se zmrazit?

A když už jsme u toho, dnes už by také nikoho nepřekvapilo, že Disneymu, který kouřil jednu cigaretu bez filtru za druhou od dob první světové války, v čtyřiašedesáti letech diagnostikovali rakovinu plic. Zemřel jen deset dní po svých 65. narozeninách, 15. prosince 1966. Objevily se různé fámy o tom, že se nechal kryonicky zmrazit, ve skutečnosti ale jeho tělo pohltil žár kremační pece. Jeho popel je pohřbený v soukromé zahradě v Kalifornii.

Zdroj: Neal Gabler: Walt Disney: The Triumph of American Imagination