Příběhy vikinských genů: Jak vypadaly vikinské ženy a kolik jich bojovalo po boku mužů?

Jaké měli vikingové oči? Existovaly vikinské „amazonky“? A kterou smrtelnou nemoc si seveřané vozili na válečných lodích? To všechno nám prozradí jejich DNA, a navrch přidá ještě svědectví o dávných rodinných tragédiích nebo vikinzích bez kapky skandinávské krve.

Tajemství sličných seveřanek

Zkuste si něco dovolit k vikinské ženě – a možná budete synem smrti. Tedy v sedmém až jedenáctém století, kdy vikingové prožívali svůj největší rozkvět, byste asi byli. Ve společnosti válečníků, kterých se obával celý tehdy známý svět od Islandu po Arábii a od Rusi po Anglii, totiž měly ženy překvapivě silné postavení. Mohly dokonce žalovat muže, který na ně svévolně vztáhl ruku, o hmotnou náhradu. Výše odškodného se přitom určovala i podle toho, kam přesně onen muž svou ruku vztáhl.

Některé ze skandinávských žen se však o sebe dokázaly postarat samy bez ohledu na propracovanost vikinského práva. Staré legendy i současná líčení toho, jak vikingové vypadali, zobrazují jejich ženy jako urostlá půvabná stvoření střežící domácí oheň, zatímco jejich vousatí divocí muži plenili daleká města a říše. Což o to, vikinské ženy velmi pravděpodobně urostlé byly, čímž mezi své muže dokonale zapadly. Některé z nich si s nimi však nezadaly ani co se vnějšího vzhledu týče. Masivní nadočnicové oblouky, široké čelisti – uznejte, že to zkrátka musely být krasavice k pohledání.

Nekompromisní válečnice

A také obávané válečnice – alespoň podle obsahu vikinského hrobu ze švédského města Birka. U zdejší kostry se našly zbraně a další atributy, které patřívaly významným válečníkům. Výzkumníci ji tedy automaticky označili za mužskou. Analýzy DNA však odhalily, že jeden dost podstatný válečnický atribut schází – konkrétně chromozom Y, který musí mít v genomu každý muž. Závěr je tedy nasnadě. Ve válečnickém hrobě odpočívá žena.

Podobné kosterní analýzy vikinských pozůstatků z Anglie naznačují, že takových bojovnic muselo být ve vikinských družinách víc. Podle některých odhadů až polovina. Protože vikingové na svých výpravách zakládali i nové osady, dávalo by to rovněž smysl populační. Podle dobových pramenů z jedenáctého století více než dvacítku vikinských osad v Anglii dokonce ženy přímo spravovaly. Pravda, čtyřem stovkám dalších vládli mužští pohlaváři, každý úspěch něžnějšího pohlaví se však počítá. Dávné legendy také vyprávějí o ženách, ze kterých se staly obávané válečnice. Od té chvíle pro ně autoři ság používali zájmena v mužském mluvnickém rodě.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Prima ZOOM, které najdete na stáncích.