Vědci přišli na nejhlubší tajemství jazyka a řeči! Jak to změní naši civilizaci?

Jazykovědci po celém světě se už více než století přou o tom, jaký původ mají odlišné řeči jednotlivých národů. Z povahy lidské evoluce by měl existovat jediný prazákladní jazykový vzorec, k němuž lze vztahovat všechny nynější řeči. Dlouho se ale nic podobného nepodařilo prokázat za hranice obecných definic, teze tak zůstávala spíše v hypotetické rovině. Nyní odborníci z Massachuttského technologického institutu (neboli slavného MIT) tvrdí, že univerzální vzorec všech jazyků odhalili. Mohl by to být významný krok v pochopení lidského vývoje i vnímání.

Najít společnou řeč

Univerzální jazykové jednotky jsou prvky společné všem řečem. Některé z nich lze odhalit prakticky hned – všechny jazyky například mají podstatná jména a slovesa, které se strukturují do vět. Podobně obecné společné činitele mají svůj omezený význam, jsou však natolik vágní, že snaze lingvistiky o ucelení svých vždy platných zákonitostí příliš nepomohly. Aktuální tvrzení MIT, které bylo publikováno jako studie v žurnálu PNAS, by však s jazykovědou mohlo pořádně pohnout kupředu vstříc exaktní vědě spoléhající na matematiku.

Trojice vědců z MIT, Richard Futrell, Kyle Mahowald a Edward Gibson, se soustředila na tendenci různých jazyků postavit příbuzné větné členy do co nejtěsnější blízkosti. Tato vazba má logické odůvodnění – čím blíže si například přísudek s podmětem jsou, tím menší existují nároky na paměť mluvčího i pochopení řečníka. Stejný princip lze aplikovat i na další větné členy a výsledné struktury. Všechny jazyky v tomto prokazují stejné sebeorganizační kvality, proces byl proto v lingvistice pojmenován jako dependency length minimalisation, neboli DLM.

Právě mrknout se na DLM z hlediska 37 různých jazyků bylo vybranou metodou Futrella, Mahowalda a Gibsona. Z každého jazyka vybrali sérii vět a číselně zhodnotili, jakou míru DLM vykazuje. Pokud od sebe příbuzné větné členy byly dále, DLM byla nižší. Pokud blíže, byla vyšší. Následně slovosledem v každé větě zamíchali a zhodnotili, jak velký negativní vliv na pochopení měla vyšší vzdálenost mezi oběma členy.

První dílek skládačky

Kdyby DLM neměl velký, univerzální vliv na gramatiku a pochopení vět, měli bychom pozorovat řadu náhodných vzorců, nikoliv vzorce podobné. Když ale trojice jednotlivé výsledky srovnala vedle sebe, došli k tomu, že DLM je zřejmě skutečně klíčové kritérium sledovatelné napříč sledovatelnými jazyky. Byť se část jazyků, jejichž syntax nespočívala úzce na přesném řazení větných členů za sebou, tendenci trochu vymykala, snaha jazyků o kratší vzdálenosti mezi příbuznými členy se dala vystopovat všude.

“Existuje mnoho navržených kandidátů na univerzální jazykové jednotky, ale prakticky všechny z nich jsou velmi kontroverzní,” řekla pro web Ars Technica evoluční lingvistka Jennifer Culbertson z University of Edinburgh. Důvod je nasnadě – kandidátů je tolik, kolik je teorií lidského vnímání. DLM ale naznačuje, že jazyky skutečně mají svůj matematicky prokázatelný původní vzorec odvíjející se od lidské paměti.

Studie se může zdát do určité míry triviální, vytvořit podobný katalog 37 jazyků je však ve skutečnosti olbřímím úkonem. Především jde ale o další vypíchnutí DLM jako podstatné, možná nejpodstatnější součásti tvorby vět. Lingvistika totiž už dávno není typickou humanitní vědou stavějící na subjektivnějším náhledu na problematiku, stále významněji spoléhá na katalogizaci vzorců jazyků – praktické výsledky lze ostatně vidět i v řadě programů na převod řeči na písmo nebo naopak, popřípadě u automatických překladačů. Snaha vytvořit je se proto nemůže obejít bez stále se zlepšujících univerzálních vzorců. Ačkoliv bude tak ve směru DLM potřeba dalšího výzkumu, mohlo by nynější zjištění být podstatným dílkem skládačky ve snaze o přesnější pochopení konstrukce jazyka jak v lidských hlavách, tak i v praktických programech.

Ladisalv Loukota