Včely a čmeláci: příběh soužití a ohrožení včel i člověka
Z pohledu zachování kulturní krajiny mají největší význam čmeláci a včely
Sedím u keříku rozkvetlé lnice (Linaria vulgaris) a pozoruji, jak se na sírově žlutých, pyskatých květech střídají včely, čmeláci různých druhů a další hmyz. Všichni pečlivě propátrají každý kvítek, přestože při téhle frekvenci návštěvnosti již musí být většina z nich, ne-li všechny, bez sladkého nektaru.
Květnaté úvozové cesty, bzučící meze a pestrobarevně oděné stráně jsou v dnešní kulturní krajině čím dál více vzácností. Řada studií z celého světa potvrzuje závažný úbytek divoce žijících hmyzích opylovačů v intenzivně obhospodařovaných oblastech celého mírného a subtropického pásu, celosvětově jsou zaznamenány také úhyny chovaných včelstev. Přitom je dokázáno, že dvě třetiny zemědělských plodin a většina volně rostoucích rostlin je závislá právě na nich.
Mozaika na louce
Snižování stavů hmyzích opylovačů tak má přímý negativní dopad nejen na přírodu, ale i na stabilitu potravinové produkce a může se podepsat i na zdraví lidstva. Vzhledem k tomu, že dolet některých druhů hmyzu je krátký (např. u dělnic čmeláka lučního jen 250 m), je z hmyzího pohledu jednorázová luční holoseč naprosto devastující. Hmyz (např. z motýlů hnědásek jitrocelový s doletem do 200 m) poté zahyne hladem. Proto je vhodné, aby kvetoucí louky byly sečeny mozaikovitě a jejich seč byla naplánována po 15. červenci. Co se týká polí, je žádoucí, aby v nich vznikaly biopásy, pěstovaly se kvetoucí meziplodiny a zůstaly zachovány květnaté meze a remízky a celkově se v krajině rozšířily plochy kvetoucích rostlin
Prabába Archaefructus liaoningensis
Ohlédneme-li se zpátky do minulosti, zjistíme, že dvoudomé rostliny se opylovače během evoluce naučily využívat jako svého třetího pohlavního partnera. Podle fosilních nálezů vznikly kvetoucí rostliny před 125 miliony let. Nejstarší známá zkamenělina krytosemenné rostliny se jmenuje Archaefructus liaoningensis; byla objevena v čínské prefektuře Tin-čou. Včely se na světě objevily později, a to před 100 miliony let. „Pravčela“ uvězněná v jantaru nalezeném v severní Barmě vykazuje krom znaků typicky včelích také některé rysy vos a poukazuje tak na jejich vzájemnou evoluční spřízněnost. Pravěké dvoudomé rostliny využívaly ještě před vznikem včel k opylování jiné druhy hmyzu. Podle vědců mohlo jít o třásnokřídlé, které nalezli v cca 110 milionu let starém jantaru v severním Španělsku. Pomocí rentgenové tomografie odhalili, že pylová zrna uvízlá na těle samice druhu Gymnospollisthrips minor již mají vyvinutou strukturu potřebnou k zachytávání se na hmyzím těle. Jako další příklad prehistorického soužití rostlin a opylovačů lze uvést vztah cykasů a krasců (Buprestidae).
Včelí (ostro)zrak
Jak se rostliny postupem času opylovačům přizpůsobovaly, vyvíjely květy různých tvarů i barev, které by byly vhodné především pro hmyzí zrak. Hmyz se totiž orientuje především zrakem, ačkoliv některé druhy rostlin jej lákají přednostně „vůní“ (např. stapélie, jejíž květ zapáchá jako mršina a kterou opylují např. masařkovití Sarcophagidae, kteří se živí rozkládajícím se masem). Hmyz svýma složenýma očima vnímá kvetoucí rostliny zásadně odlišně, než je vidíme my lidé. Podle výzkumů vidí včely většinu květů ve spektru od modré po ultrafialovou. Zelené listy a trávu vidí šedě a některé odstíny červené ultrafialově (např. květy vlčího máku). Také na rozdíl od lidí a většiny savců vnímají zvýraznění, které je obvykle kolem středu květů nebo na tyčinkách a pestících. Toto zvýraznění je viditelné pouze v ultrafialovém světle. Tak například žluté květy mochny husí (Potentilla anserina) vidí včely jako bílé s červeným prašníkem a částí na něj přirůstajících korunních lístků (jako by v bílém květu byl ještě jeden menší červený květ). Složené hmyzí oko dokáže vnímat i polarizované světlo (odražené paprsky kmitající pouze v jedné rovině), což hmyzu umožňuje určit pozici slunce nebo měsíce, a to i přes mraky. Tato schopnost pomáhá hmyzím letcům jako navigace. Orientace včely letící krajinou je tedy závislá na slunci.
detailní pohled do očí včely drvodělky Zdroj: Wikipedia commons
Včely si evolucí vypracovaly celý „svůj vnitřní systém“, který však bez slunce selhává. Včela registruje úhel dopadu polarizovaných rovnoběžných paprsků na své složené oči a chce-li letět rovně, letí tak, aby na její oči dopadaly paprsky stále pod stejným úhlem. Tuto schopnost včel můžeme pozorovat, když včela vletí omylem do místnosti. Začne létat poněkud zmateně a dokonce nám může připadat, že na nás dělá nálety. Pravda však je, že okenní skleněné tabule lámou paprsky dopadajícího světla do tisíce různých směrů, rozhodně ne však pravidelně. Člověk tuto skutečnost nevnímá, ale včelu to uvede do zmatku, protože při každém jejím pohybu za zavřeným oknem jí její vnitřní kompas poradí, aby letěla jinudy. Pokud otevřeme všechna okna, aby na zmatenou včelku dopadalo co nejvíce „nepolámaných“ slunečních paprsků, vylétne včela v klidu ven.
Čmelák náhradník
Vzhledem ke skutečnosti, že včely při létání potřebují dostatek slunečního svitu, jsou při opylování rostlin za nepříznivého počasí nenahraditelnými „zástupci“ čmeláci. Ti létají i při nízkých teplotách, za šera, a dokonce i za silnějšího větru. Kvůli těmto vlastnostem se čmeláci masově využívají k opylování rostlin pěstovaných ve sklenících a fóliovnících. Čmelákům tak vděčíme za většinu rajčat, paprik, baklažánů a další zeleniny, za mnohé léčivky a kořeninové rostliny (např. kmín). Podle studií dvě až tři hnízda čmeláka zemního zabezpečí opylení jednoho hektaru skleníkových rajčat.
„Rajčatoví“ čmeláci
Dalším významným čmeláčím rysem je fakt, že čmeláci dokážou opylit dlouhotrubkovité květy, na jejichž dno většinou kratší jazyk včel či sosák jiných druhů hmyzu nedosáhne (včely a čmeláci nemají sosák jako motýli, ale jazyk; jazyk včely je dlouhý přibližně 0,5 cm, jazyk čmeláka přes 2 cm). Mezi čmeláky jako opylovači a mnoha druhy trubkovitě kvetoucích rostlin tak existuje velmi úzký vztah, kdy by jeden organismus bez druhého nemohl existovat. Odbornými studiemi čmeláků v jejich přirozeném prostředí vědci také zjistili, že čmeláci jsou často jedinými opylovači třešní. Přitom vědecké práce udávají, že populace čmeláků poklesly v zemědělské krajině např. Velké Británie o více než 70 % za posledních 30 let.
Studie Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) publikovaná na jaře 2015 jasně ukazuje, že v rámci Evropské unie vymírají včely, čmeláci, motýli a rovnokřídlý hmyz (např. kobylky). Studie dále uvádí, že z evropských včel hrozí vyhynutí devíti procentům všech včelích druhů. Co se týká chovaných včelstev, tak celostátní průměrný úhyn včel v České republice je přibližně 34,5 % včelstev v období od podzimu 2014 do jara 2015
Text: Denisa Mikešová