USA měly pro astronauty pera za miliony, Sověti obyčejné tužky. Je to pravda?

Ten vtip jistě také znáte – říká se v něm, že na počátku pilotovaných letů do vesmíru vydala americká NASA milionové sumy za vývoj speciálního plnícího pera schopného psát v nulové gravitaci. Sovětský kosmický program naproti tomu prostě použil dřevěné tužky s grafitovou tuhou. Vtípek brnkající na strunu selského rozumu má sice kořeny v realitě, je však daleko od skutečného příběhu vesmírného pera – to NASA pořídila za méně než dva dolary a nakonec ho převzali i ti zemití Sověti.

Nevhodný grafit

Idea využít k psaní ve vesmíru klasickou tužku – chce se ironicky říct, že poněkud překvapivě, uvážíme-li schopnost raketových inženýrů překonat daleko větší rébusy – napadla obě strany vesmírných závodů. Právě dřevěné tužky však disponovaly celou řadou aspektů nevhodných pro vesmírné kolumbiády.

V prvé řadě lámající se fragmenty grafitu a ostrouhaného dřeva ohrožovaly citlivou elektroniku na palubě lodi (ucpávání, grafit může navíc sloužit jako vodič), dá se rovněž s úspěchem pochybovat o pozitivním vlivu vdechnutí ulomené tuhy. Z pohledu čtenáře na Zemi se to může zdát jako prkotina, v uzavřeném prostředí kosmické lodi je ale každé znečištění permanentní, nehromadí se navíc na podlaze, nýbrž ve vzduchu. Dřevěná tužka je rovněž potenciální hořlavina, a zvláště NASA se po havárii Apolla 1 stala (právem) vyloženě paranoidní vůči možnosti požáru na palubě plavidla.

Neznamená to, že nikoho z kosmického programu nenapadlo využití i další psací potřeby. Částečnou cestou kolem tužek bylo využití strojových tužek (pentilek, mikrotužek), k němuž došlo v rámci programu Geminy. Neřešilo to však riziko vzniku grafitového prachu.

Sověti namísto toho používali voskové tužky, i u nich byl ale problém se zamořováním kabiny odpadními materiály včetně papírového obalu. Text psaný ve vosku i grafitu se navíc vyznačuje malou životností. Oproti populárním mýtům lze ve vesmíru (v kabině, nikoliv mimo ní) použít i fixy a kuličková pera, a dochází na to mnohdy i dodnes. Tyto jsou však vlivem odlišných prostředí méně spolehlivá než specificky vyvinuté "vesmírné pero", popřípadě u nich hrozí vznik nebezpečných inkoustových výparů pro posádku.

Dva dolary za kus

Jakékoliv cesty okolo problému – jako speciální filtry na palubě lodi pro likvidaci grafitu/vosku/inkoustových složek – by tak paradoxně byly daleko komplikovanějším a dražším řešením než vznik specializované propisovačky. Ta naštěstí vznikla v ceně, která americké daňové poplatníky nechá klidně spát.

NASA se údajně zpočátku 60. let zabývala vývojem vlastního pera, brzy ale narazila na technické problémy a práce byly opuštěny. Naštěstí dostala agentura nabídku od soukromníka Paula Fishera, majitele Fisher Pen Company, který na vývoj pera použitelného v extrémním prostředí vynaložil miliony vlastních dolarů. Fisherovo pero v zásadě přišlo s inovací ve formě speciální náplně uchovávané v separátním výměníku. Náplň byla tvořená tixotropickou tekutinou o velké hustotě vytlačované dusíkem, Fisherův inkoust se tak co do formy podobal spíše gelu.

Levnější než v legendě

Fisher následně NASA nabídl prodej několika stovek kusů per v ceně 1,98 dolarů za jeden v rámci své marketingové kampaně, která vzhledem ke vzniku vtipu zafungovala snad až příliš dobře. Je pravda, že výsledné pero, jak bylo využito při misích Apollo, nakonec stálo skoro 130 dolarů, v čemž lze najít i kořeny vtipu. Zvýšená cena však byla daná dodáním speciálního kompozitního obalu a modifikací pro možnost jimi psát i ve skafandru. Odtud je znát i původ nemalé tloušťky per.

Kosmická pera přesto, či spíše právě proto, nakonec převzali i sovětští kosmonauti, dodnes je k nalezení i na Mezinárodní vesmírné stanici. Fisherovo pero přitom nefunguje jenom ve vesmíru, ale i pod vodou, na mokrém papíru a ve velké škále teplot, jeho využití je tedy pro inženýry i cestovatele daleko flexibilnější než v případě jiných psacích potřeb.

Ladislav Loukota