Toto je dhoul. Je... ale už dlouho být nemusí

Dhoul (Cuon alpinus) nazývaný též rudým vlkem, obýval Dálný východ včetně jižních částí Ruska, střední a východní Asie, Indii, jih Malajsie i část Číny. Poměrně velká oblast na to, aby se v něm tahle šelma jako druh udržela.

Jenže se jí to nedaří. Z původní kategorie „zranitelný“ jej Světový svaz ochrany přírody (IUCN) přesunul do kategorie „ohrožený“. Důvod? Ve volné přírodě jich zbývá méně než 2 500.

Šelma, kterou v podstatě nikdo nezná

Vzhledem k tomu, že je dhoul zařazený mezi psovité šelmy, tak je jasné, že loví. Což je podle mnohých lidí naprosto špatně. Syndrom Červené Karkulky hraničící s až hysterických strachem z jakékoli šelmy není vlastní jen některým našincům. Ano, dhouli loví ve smečkách a loví opravdu úspěšně. Takto je popisuje dokument National Geographic.

„V Kiplingově knize džunglí však není nejobávanějším tvorem tygr, ale dhoul, indický divoký pes. Dhoul žije ve smečkách čítajících až čtyřicet jedinců. Maximální hmotnost – 18 kg. Jsou desetkrát menší než tygři, ale tento handicap kompenzují lovením ve smečkách. Komunikují štěkáním a kňučením a díky tomu dokáží skolit kořist vážící až 200 kg. Zabíjejí zvířata desetkrát těžší, než jsou oni sami. Kořist trhají na kusy a spěšně ji hltají. Jejich oběd je často ještě naživu. Říká se, že napadají a zabíjejí i tygry.“ Ve smečce vládnou dominantní samec a samice. Jejich volání analyzoval Leon S. Durbin a popsal v odborném příspěvku Individuality in the whistle call of the asiatic wild dog Cuon alpinus. Mimo jiné v něm odhalil, že odchycení jedinci se ze zajetí ozývají v jiné tónině než jejich druhové na svobodě, což umožňuje odlišit jedince v zajetí. Článek vyšel v časopise Bioasoustic.

Loví! Ale co?

K. Muthamizh Selvan, Gokulakkannan N. a N. Sridharan se rozhodli analyzovat výtrusy tohoto druhu, aby objasnili složení jejich potravy v indické tygří rezervaci. Kalakad-Mundanthurai. Jaký byl výsledek? Sabaři, což jsou indičtí jeleni, tvoří 30.77% potravy. Nasludují divoká prasata s 23.08% a nejmenší podíl patří pralesnímu kuru Sonneratovu (Gallus sonneratii). Ten tvoří 0.063% potravy.

Samice rozhoduje o páření

To, že je to samička, kdo rozhoduje o tom, zdali k rozmnožování dojde, že známo od mnoha druhů (často včetně toho našeho vlastního). U dhoulů ale je samice mnohem přímočařejší a naprosto otevřeně si o sex řekne kňučením a dorážením. Březost je zhruba šedesátidenní a není nijak extra vzácnou výjimkou, když se několik samice dělí o jeden „porodní“ pelech.

Taxonomové je dělí do několika poddruhů z nich jeden, Cuon alpinus europaeus žil ve střední a alpské Evropě včetně území dnešní České republiky.

Ale obrázek vydá za tisíc slov, tak se podívejte do galerie, jak jsou dhoulové elegantní.

Text: Topi Pigula

Fotogalerie

Dhoul - tajemná pralesní šelma

Znáte dloula? Není divu, je totiž na pokraji vyhynutí a proto se seznamte dříve, než bude pozdě

Na první pohled to byla jednoduchá hádanka. Cílem bylo poznat zvíře na obrázku a lišku pozná každý. Jenže to byl chyták.

Dhoul (Cuon alpinus) nazývaný též rudým vlkem, obýval Dálný východ včetně jižních částí Ruska, střední a východní Asie, Indii, jih Malajsie i část Číny. Poměrně velká oblast na to, aby se v něm tahle šelma jako druh udržela. Jenže se jí to nedaří. Z původní kategorie „zranitelný“ jej Světový svaz ochrany přírody (IUCN) přesunul do kategorie „ohrožený“. Důvod? Ve volné přírodě jich zbývá méně než 2 500.

Šelma, kterou v podstatě nikdo nezná

Vzhledem k tomu, že je dhoul zařazený mezi psovité šelmy, tak je jasné, že loví. Což je podle mnohých lidí naprosto špatně. Syndrom Červené Karkulky hraničící s až hysterických strachem z jakékoli šelmy není vlastní jen některým našincům. Ano, dhouli loví ve smečkách a loví opravdu úspěšně. Takto je popisuje dokument National Geographic.

„V Kiplingově knize džunglí však není nejobávanějším tvorem tygr, ale dhoul, indický divoký pes. Dhoul žije ve smečkách čítajících až čtyřicet jedinců. Maximální hmotnost – 18 kg. Jsou desetkrát menší než tygři, ale tento handicap kompenzují lovením ve smečkách. Komunikují štěkáním a kňučením a díky tomu dokáží skolit kořist vážící až 200 kg. Zabíjejí zvířata desetkrát těžší, než jsou oni sami. Kořist trhají na kusy a spěšně ji hltají. Jejich oběd je často ještě naživu. Říká se, že napadají a zabíjejí i tygry.“ Ve smečce vládnou dominantní samec a samice. Jejich volání analyzoval Leon S. Durbin a popsal v odborném příspěvku Individuality in the whistle call of the asiatic wild dog Cuon alpinus. Mimo jiné v něm odhalil, že odchycení jedinci se ze zajetí ozývají v jiné tónině než jejich druhové na svobodě, což umožňuje odlišit jedince v zajetí. Článek vyšel v časopise Bioasoustic.

Loví. Ale co?

K. Muthamizh Selvan, Gokulakkannan N. a N. Sridharan se rozhodli analyzovat výtrusy tohoto druhu, aby objasnili složení jejich potravy v indické tygří rezervaci. Kalakad-Mundanthurai. Jaký byl výsledek? Sabaři, což jsou indičtí jeleni, tvoří 30.77% potravy. Nasludují divoká prasata s 23.08% a nejmenší podíl patří pralesním hrabavým (tedy špatně létajícím) ptákům. Ti tvoří 0.063% potravy.

Samice rozhoduje o páření

To, že je to samička, kdo rozhoduje o tom, zdali k rozmnožování dojde, že známo od mnoha druhů (často včetně toho našeho vlastního). U dhoulů ale je samice mnohem přímočařejší a naprosto otevřeně si o sex řekne kňučením a dorážením. Březost je zhruba šedesátidenní a není nijak extra vzácnou výjimkou, když se několik samice dělí o jeden „porodní“ pelech.

Taxonomové je dělí do několika poddruhů z nich jeden, Cuon alpinus europaeus žil ve střední a alpské Evropě včetně území dnešní České republiky.

Ale obrázek vydá za tisíc slov, tak se podívejte do galerie, jak jsou dhoulové elegantní.

Text: Topi Pigula