ROZHOVOR: "Indián vždycky dodrží slovo," říká Miloslav Stingl

Jak se za dobu jeho cestování změnil svět a především člověk v něm? Má člověk náležící k takzvané západní civilizaci stále společného s domorodými národy více, než si uvědomuje, anebo nás některé vlastnosti a schopnosti už opustily docela?

Hostem Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 byl avizovaný cestovatel a etnograf Miloslav Stingl.

Martina: Pane profesore, vy jste se stal náčelníkem indiánského kmene, řekněte mi, jací jsou indiáni? V čem jsou jiní než lidé západní civilizace? A tím samozřejmě nemyslím techniku, auta, počítače a podobně, ale rozdíl v lidství.

Miloslav Stingl: Indiáni jistě mají i špatné vlastnosti, ale líbilo se mi na nich, že indián vždycky dodrží slovo, je spolehlivý. Dokonce je i manželsky věrný, což tady v kraji není tak úplně zvykem. A potom je nebojácný. A co se mně hlavně líbí, že stojí za svým slovem.

Mimo to jsou indiáni odvážní. A mají takovou vzácnou schopnost, která leckterým civilizacím v současném světě chybí, a tou je komunikativnost. Často jsem měl pocit, že lidé v západních rodinách si nemají co říct. Nejsou společenství, ale individuality. Rodina by měla být společenství, národ by měl být společenství.

Martina: Fakt, že slovo bylo smlouvou, byl i v západní civilizaci před možná nedlouhou dobou poměrně velkou ctností.

Miloslav Stingl: Tyto hodnoty se vytrácejí, ale neumím tak docela dobře říct proč. Možná, že to, čemu říkáme konzumní společnost, vede člověka k jeho vlastnímu egu, zabývá se sám sebou, chce se mít co nejlíp a neuvědomuje si, že ten druhý už se tak dobře nemá.

Mě díky tomu, že jsem cestoval, pocit sounáležitosti neopustil, protože já jsem si zvolil rčení, které je od původních polynéských Havajců, a to: ‚Nade všechny národy je lidství.‘ Takže původní Havajec se nechápe jenom jako Havajec, ale chápe se jako součást světové komunity.

Martina: Příslušník kmene lidí.

Miloslav Stingl: Mým oblíbeným spisovatelem je Antoine de Saint-Exupéry. Jedna jeho knížka se jmenuje La Terre des Hommes – Země lidí, a my jsme prostě obyvatelé této planety.

Mně se u Polynésanů vždycky líbilo, jak se k sobě chovají otevřeně. Když se narodí nějaké dámě děťátko, tak okamžitě celá komunita bere dítě za své. Neupřednostňují své biologické děti. Tam se dokonce ani nějak nezjišťuje, jestli jsem biologický otec. Možná, že genetici by se z toho zbláznili, ale tam komunita má dítě, které patří všem a všichni mu jsou povinni pomáhat, nikoliv jenom ten, který je jeho biologický otec nebo biologická matka.

Martina: Vy jste se zhlédl v kmenovém uspořádání a tradiční rodina vás tak nebaví?

Miloslav Stingl: Komunitní společnosti jsou mi docela sympatické a já bych třeba od té Havaje a Tahiti, což jsou jistě velice krásné a populární populace, odskočil k Inuitům, k Eskymákům, kde jsem žil dlouhý čas. A tam i v těch polárních mrazech žili dohromady.

Martina: Když budeme pokračovat ve srovnávání přírodních národů a naší západní civilizace, dnes je jakýsi úzus myslet si, že prakticky na všechno máme právo. Jak přírodní člověk vnímá svá práva v rámci místa, kde žije?

Miloslav Stingl: Je tam nesmírná úcta k Matce Zemi. Ve všech kulturách je Země uctívaná. Třeba při práci na poli se často Zemi omlouvají, protože když ji rozrývám, tak je to jako kdybych rozrýval tělo své matky. Oni jsou docela moudří.

Martina: Našel jste někde ráj na zemi? Tím nemyslím krásné západy slunce a přírodně okouzlující místo, ale spíše právě společnost, společenství lidí, kteří dokázali naplnit idealistický formát toho, jak si představujeme, že by se lidé k sobě měli chovat a jak by spolu měli soužít.

Miloslav Stingl: Nádherný ráj, kde se spojovala dobrá povaha s neuvěřitelně krásnou přírodou, byl na polynéských ostrovech. O Polynésii jsem napsal knížku, která se jmenuje Poslední ráj, protože ona před dvěma sty roky splňovala přesně to, co si Rousseau, Paul Gauguin nebo belgický zpěvák Jacques Brel pod rájem představovali. Jenomže dneska, když přijdete do hlavního města Tahiti, tak tam jsou větší zácpy než v Praze, když chcete vidět folklór, tak musíte jít na nějaké placené představení pro turisty.

Martina: Napsal jste Poslední ráj, ale nenapsal jste žádnou knihu o pekle. A mě by zajímalo, jestli jste našel místo, kde jste si říkal, tak to je pro mě lidsky, vztahově peklo.

Miloslav Stingl: Já bych řekl, že jsou dvě oblasti světa, kde se žije mimořádně těžce.

Která to jsou? Jaké indiánské zvyky by měly být zavedeny v Česku? Jaké jsou nejlepší vlastnosti Čechů? Proč se vlastenec bere jako urážka? Přečtěte si celý rozhovor