První jaderná válečná loď světa měla spoustu nej – a byla americká

Úplně prvním vojenským strojem poháněným jaderným reaktorem byla americká ponorka USS Nautilus z roku 1954 a jen pár let nato se k ní připojila i první hladinová loď s jaderným pohonem na světě. Pochopitelně americká – k vzteku bolševických vládců v Kremlu. Už v polovině července 1959 byl totiž na vodu spuštěn raketový křižník USS Long Beach, čímž odstartovala éra jaderných hladinových gigantů.

Křižník původně nesl kódové označení CLGN-160, ale revolučnost lodě i doby měly za následek, že se zakrátko změnilo na CGN-160 a vzápětí na definitivní CGN-9. USS Long Beach byl první válečnou lodí s nukleárním pohonem v historii, ale to nebyl jediný primát, který držel. Byl například tak unikátní, že tvořil svou vlastní třídu, další jednotky tohoto typu již postaveny nebyly, snad proto, že šlo do značné míry i o loď experimentální.

Moderní vybavení i dřevěná paluba

Jeden z primátů USS Long Beach je poněkud zvláštní, tedy z dnešního pohledu. Dodnes je to největší válečná loď, která měla palubu pokrytou dřevem, což ostatně odkazuje na to, že navazoval na lodě z doby druhé světové války. Vedle dřeva konstruktéři použili samozřejmě i ocel, ale také nezvyklé množství lehkého hliníku, proto také dostala pro radiokomunikaci kódový volací znak Alcoa.

USS Long Beach byl prvním zcela nově postaveným křižníkem amerického námořnictva po druhé světové válce. Mnoho jiných válečných lodí USA, které přišly po válce do výzbroje, byly totiž jen přestavbami starších lodí. A z toho vyplýval i další primát USS Long Beach: byl to první křižník na světě, u kterého klasická lodní děla nahradily raketové řízené střely.

Stavbu CGN-9 americké ministerstvo obrany objednalo v říjnu 1956 a jeho kýl položili dělníci v loděnicích Bethlehem Steel v Quincy v prosinci 1957. O necelé dva roky později, už zmiňovaného července 1959, byla ještě nedokončená loď spuštěna na vodu a na podzim 1961 pak vstoupila do služby. Její stavbu sponzorovala mimo jiné i žena kalifornského kongresmana Craiga Hosmera, což by dnes už asi bylo jen stěží možné.

Na vody světových oceánů se tak vydal první jaderný raketový křižník o délce bez mála 220 m a šířce paluby téměř 22 m. Výtlak činil 17 500 tun. Dlouhý štíhlý trup USS Long Beach byl postaven ve stylu klasických křižníků předchozích desetiletí, ale ukázalo se, že pro nosiče raketových řízených systémů postačí plavidla menších rozměrů, proto další lodě tohoto typu pro americké námořnictvo vznikaly jako konverze fregat a torpédoborců. I to byl důvod, proč USS Long Beach zůstal jediným svého druhu.

CGN-9 byl třetí lodí v historii US NAVY, který nesl pojmenování USS Long Beach, takže měl na co navazovat. Po přijetí do služby se jeho domovským přístavem stal virginský Norfolk a zařadil se do americké Atlantické flotily. O pět let později (1966) mu poprvé měnili jaderné palivo a hned nato změnil působiště, přeřadili jej k Tichomořské flotile a domovským přístavem mu byl od té doby příznačně Long Beach v Kalifornii.

Mezitím však byl v květnu 1964 křižník zařazen do takzvaného Task Force 1, tedy do prvního svazu jaderných válečných lodí v historii. Tvořily jej vedle USS Long Beach i letadlová loď USS Enterprise a raketový torpédoborec USS Bainbridge. Task Force 1 pak v červenci 1964 podnikl dvouměsíční cestu kolem světa v rámci operace Sea Orbit. Měla to být jednak připomínka slavné plavby Great White Fleet podniknuté v letech 1907 až 1909, ale také demonstrace schopnosti strategické mobility amerických jaderných námořních sil. Task Force 1 totiž během své plavby nepotřeboval vůbec žádnou logistickou podporu, což bylo do té doby nemyslitelné.

První úspěchy ve Vietnamu

V roce 1966 se USS Long Beach zapojil do operací ve Vietnamu. Zpočátku sloužil díky svému radarovému vybavení v roli sledovacího a identifikačního centra v rámci amerického systému PIRAZ (Positive Identification Radar Advisory Zone) v Tonkinském zálivu. Později byl zapojen do systému leteckého vyhledávání a záchrany SAR a také naváděl americké bojové letouny na vzdušné cíle. První bojový úspěch si křižník zapsal ještě téhož roku, když díky informacím z jeho radaru sestřelil americký letoun F-4 Phantom II severokorejský transportní letoun. Po roční přestávce se v roce 1968 opět vrátil do Tonkinského zálivu. Toho roku pak zaznamenal hned dva bojové zásahy, když pomocí svých řízených střel sestřelil dva severovietnamské migy, na další pak navedl americké stíhací stroje.

Byl to jeho další primát, stal se první válečnou lodí v historii, která sestřelila nepřátelské bojové letadlo pomocí vlastního radarového vybavení a řízené střely odpálené ze své paluby. Právě radarový systém SCANFAR propůjčoval USS Long Beach poněkud nevšední vzhled. Byl umístěn v krabicovité nástavbě ve střední části lodi. Až nad ní se nacházel kapitánský můstek a řídicí kabina, díky tomu tedy byly ve výšce, která je srovnatelná s dnešními jadernými letadlovými loděmi, což je opravdu extrémní záležitost v případě křižníku.

Po vietnamském angažmá sloužil USS Long Beach v poněkud klidnějším rytmu během rutinních patrol v Tichém a Indickém oceánu nebo jako doprovod bitevní lodi USS Missouri. Postupně prošel několika modernizacemi, na začátku 80. let pak sloužil především jako testovací odpalovací platforma pro řízené střely s plochou dráhou letu typu Tomahawk. Původně byl USS Long Beach vybaven zbraňovou sestavou skládající se z protivzdušných řízených střel dlouhého dosahu Talos a středního dosahu Terrier, dále disponoval protilodním systém s řízenými střelami ASROC, dvěma dvouhlavňovými torpédomety a dvěma věžemi s kanony ráže 127 mm.

Sloužil i za války v Perském zálivu!

Po poslední modernizaci v 80. letech dostal do výzbroje místo systémů Talos a Terrier protivzdušný raketový komplex Standard, dále se do jeho arzenálu dostaly střely s plochou dráhu letu BGM-109 Tomahawk, protilodní systém s řízenými střelami RGM-84 Harpoon a obranný hlavňový systém Phalanx. Srdcem USS Long Beach se staly dva jaderné reaktory Westinghouse C1W napojené na dvě elektrické turbíny s výkonem 60 MW. Celé ústrojí umožňovalo křižníku brázdit vody oceánů rychlostí až 56 km/h.

USS Long Beach završil svou kariéru účastí při operacích během první války v Perském zálivu v roce 1991, kdy fungoval jako eskorta letadlových lodí. Po válce se velení námořnictva kvůli finančním škrtům rozhodlo vyřadit všechny jaderné křižníky z výzbroje. Tak se měly sečíst i dny USS Long Beach. Navíc se blížil termín třetí výměny jeho palivových článků, což také přispělo k jeho konci, neboť by to nebyla zrovna malá položka v rozpočtu námořnictva.

V roce 1994 byl deaktivován jako rezerva, o rok později pak definitivně vyřazen z výzbroje. Jeho osud však ještě nebyl zcela naplněn. Až po dlouhých letech rezavění v přístavu přišel v roce 2002 i o své vybavení, výzbroj a reaktory a jeho trup námořnictvo pak v roce 2012 prodalo do šrotu za 900 tisíc dolarů. Dnes už ze slavné lodě nezbylo nic.

DP