První bojový dron se chystá do důchodu! Legenda končí...

Drony se staly tak trochu symbolem dnešní doby i moderním trendem. Používají je armády, policejní složky i záchranáři, spousta lidí si je pořizuje pro zábavu nebo aby díky nim získali exkluzivní fotografie či videozáznamy. Jsou i tací, jako například pan Miloš Zeman, kteří mají za to, že bezpilotní drony jsou natolik pokročilými zařízeními, že dokážou vyřešit i globální problémy světa. Faktem ovšem je, že bezpilotní a dálkově řízené létající prostředky se využívají už od druhé světové války, takže nejde o nic převratného. Pouze dnešní miniaturizace a digitalizace přinesla levnější výrobu těchto letounů a především jednodušší a finančně méně náročný provoz v běžných podmínkách.

Symbolem a průkopníkem mezi velkými vojenskými drony se stal americký stroj RQ-1/MQ-1 Predator. Byl prvním vojenským průzkumným bezpilotním dálkově ovládaným prostředkem nasazeným ve velkém do ostrých vojenských operací. Později se z něj stal i první operačně nasazený ozbrojený dron v historii. Predator je legendou, která se ale nyní chystá na odpočinek. Ano i nejnovější technologické výtvory zastarávají… a globální problémy samy o sobě nevyřeší.

Predator brzy skončí

Velení amerického vojenského letectva (USAF) se rozhodlo, že v roce 2018 vyřadí z výzbroje poslední kusy predatorů. Uzavře se tak více než dvacetiletá kapitola v dějinách letectva Spojených států. Ano RQ-1 a MQ-1 Predator slouží už dvě desítky let, takže je to již veterán. Letectvo proto také od roku 2007, kdy přišel do výzbroje výkonnější typ MQ-9 Reaper, počítalo s vyřazením predatoru, byla to jen otázka času. Jenže intenzivní nasazení amerických leteckých sil v zahraničních operacích mělo za následek, že se konec predatoru stále odsouval. Po odchodu hlavních vojenských sil z Afghánistánu se zdálo, že služeb predatoru už nebude třeba, proto měl skončit svou kariéru v roce 2017. Přišla však další hrozba v podobě teroristického tzv. Islámského státu a predatory zase mají o práci postaráno, takže se vyřazení nejnověji posouvá o rok.

I když je MQ-1 užitečným dříčem válečného nebe, jeho úlohu postupně přebírá modernější a výkonnější MQ-9 Reaper. Letectvo chce raději investovat do modernizací a vylepšování novějšího typu než udržovat za nemalé peníze stroje vzniknuvší v minulém století. Plánuje se, že vyřazené predatory poputují na některý z leteckých hřbitovů, jelikož se nepočítá s jejich znovupoužitím, ani prodejem některé ze spojeneckých zemí. Letectvo chce totiž některé ze systémů používaných při provozu predatorů dále využívat, například kontrolní a řídící stanice, které lze snadno uzpůsobit pro MQ-9. Bezpilotní létající prostředky totiž nejsou jen letouny samotné, ty jsou jen jednou ze součástí celého operačního systému. V případě MQ-1 celý systém tvoří čtyři letouny, které podléhající řídící stanici s osazenstvem čítajícím 55 lidí, sestavy komunikačních i datových aparatur a samozřejmě související logistické zázemí i výzbroj, pokud stroje provádějí údery na pozemní cíle.

Predatory budou vyřazeny i kvůli nedostatku kvalifikovaného personálu. Letectvu se nedostává pilotů, operátorů senzorů a výzbroje, zpravodajských i bezpečnostních specialistů, stejně tak i techniků pro reapery, jelikož je jejich výcvik náročný, zdlouhavý a drahý. Ve své podstatě se nároky na logistické i lidské zdroje u bojových a průzkumných dronů příliš neliší od klasických letounů, a tak není snadné naplnit potřebné stavy. Po ukončení provozu predatorů tedy většina personálu přejde na reapery.

Na začátku všeho hledej CIA

S bezpilotními dálkově řízenými průzkumnými drony se ve Spojených státech začalo na plno v 80. letech, kdy CIA a velení armády hledaly lehké nenápadné prostředky k získávání informací. Vzniklo několik prototypů a zkušebních strojů. Na začátku 90. let byl odstartován projekt, z něhož vzešel dnešní MQ-1 Predator. Ministerstvo obrany zadalo kontrakt na stavbu nového letounu firmě General Atomics počátkem roku 1994. Technologický demonstrátor ACTD budoucího predatoru vzlétl poprvé do vzduchu v polovině onoho roku, byl to derivát výchozího stroje Gnat 750. Letectvo pak otestovalo celkem dvanáct letounů a tři pozemní řídící stanice. Na jaře 1995 pak letectvo první predatory vyzkoušelo při skutečných operacích nad válkou zmítanou Jugoslávií, přičemž vzlétaly ze základny Gjadër v Albánii. O rok později byl tehdy ještě RQ-1B Predator zařazen do operační služby u amerického letectva.

Původně šlo o čistě průzkumný stroj, proto označení RQ-1, model A byl prototypové stadium, do výzbroje se dostal sériový model B. Postupem času letectvo dospělo k závěru, že při určitých misích bude lepší, když útoky proti pozemním cílům provedou predatory namísto konvenčních letounů. Proto na přelomu tisíciletí vznikl multifunkční model MQ-1A, který je schopen provádět průzkumné i útočné mise a pod křídly může nést protizemní řízené střely. Bojový predátor poprvé vzlétl v roce 2001 a stal se tak průkopníkem bezpilotních útočných létajících prostředků, který navíc do značné míry změnil způsoby vedení leteckých operací. K útokům na pozemní cíle využívá dvojici řízených střel AGM-114 Hellfire. Jelikož jde o nadzvukové střely a predátor dokáže operovat v zájmové oblasti velmi nenápadně, jsou jeho útoky naprosto nečekané a smrtící s chirurgickou přesností.

K velmi tichému provozu stroje napomáhá rakouský letecký motor Rotax 914F o výkonu 85 kW, se kterým predator dokáže letět rychlostí až 218 km/h, při misích se však zpravidla pohybuje rychlostí kolem 130 km/h. Ve vzduchu vydrží v průzkumné konfiguraci desítky hodin, operace většinou netrvají déle než jeden den, s výzbrojí pak ve vzduchu udrží až 14 hodin, při maximální váze celého stroje kolem jedné tuny. Od roku 1996 bylo vyrobeno 360 predatorů všech verzí, v současnosti jich má americké letectvo kolem 150. Dalších exempláře vlastní italské letectvo a také vzdušné síly Maroka, Turecka a Spojených arabských emirátů. Do dneška predatory společně nalétaly hodně přes milion hodin, nejdelší samostatná mise trvala 40 hodin a pět minut.

DP