Proč přestaly létat raketoplány? Jejich věk byl oslnivý, ale příliš krátký...
Raketoplány létaly do vesmíru 30 let, postihly je dvě tragédie
Nad kosmodromem na floridském Mysu Canaveral ještě nezačalo vycházet slunce, když se 21. července 2011 krátce před šestou hodinou ráno ozval sonický třesk, ohlašující přistání raketoplánu. Z oběžné dráhy se vracel Atlantis, poslední z flotily amerických vesmírných letounů, jehož mise uzavřela jednu z důležitých kapitol výprav do kosmu. Vedle nesporných úspěchů bude ale program raketoplánů už navždy spojen i se dvěma tragédiemi.
Úspěšných misí přitom měly na svém kontě raketoplány celou řadu, k nejslavnějším bezesporu patřilo vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 1990 - a pak oprava tohoto poněkud "krátkozrakého" zařízení, provedená na oběžné dráze o tři roky později. Raketoplány například vynesly desítky vojenských i civilních družic, na jejich palubách se prováděly nejrůznější vědecké experimenty, stroje také dovážely zásoby na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS.
Dvakrát ale zasáhla tuto pýchu Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) katastrofa a v obou případech přitom zahynula celá sedmičlenná posádka. Poprvé v lednu 1986, když krátce po startu způsobilo špatné těsnění na pomocné raketě mohutnou explozi hlavní nádrže hmoty a následně zkázu Challengeru. Příčinou nehody, která v únoru 2003 zničila Columbii, byla pěna, která při startu odpadla z nádrže a poškodila tepelnou ochranu. Při návratu pak dovnitř stroje proniklo žhavé plazma.
Obě nehody byly přitom do jisté míry způsobeny složitou konstrukcí celé sestavy kolem stroje, který dostal anglický název Space Shuttle (tedy něco jako vesmírná kyvadlová doprava). Podle návrhů z počátku 70. let měl vzniknout opakovaně použitelný vesmírný nosič, který by zlevnil dopravu na oběžnou dráhu. Během vývoje ale museli konstruktéři a NASA dojít k řadě kompromisů. Patřilo k nim třeba to, že opět použitelná byla jen část sestavy, kromě orbitálního stupně pouze pomocné motory.
"Už po prvních jednáních s prezidentovým Úřadem pro řízení a rozpočet bylo jasné, že nebudeme moci vyvinout to, co jsme měli v plánu. Náklady na stroj, který by byl schopen úplně sám létat do vesmíru a zpět, jsme odhadli na 15 miliard dolarů - a řekli nám, že dostaneme pět. Nakonec jsme dostali 6,5 miliardy, ale i tak jsme museli udělat řadu kompromisů," vzpomínal na počátek 70. let, kdy se projekt raketoplánu zrodil, tehdejší šéf pilotovaných letů NASA Christopher Kraft.
První stroj nazvaný Columbia odstartoval na premiérovou misi 12. dubna 1981 a start kosmického prostředku, který sice vzlétl jako raketa, ale přistát měl podobně jako letadlo, sledovaly v den 20. výročí památného letu Jurije Gagarina prostřednictvím televize miliony lidí. Na první pohled šlo vše hladce a po 54 hodinách, 20 minutách a 53 sekundách dosedl raketoplán v pořádku na Zemi. Trvalo ale ještě více než rok od premiérového letu, než se raketoplány dostaly do běžné služby.
Během prvních pěti let se navíc raketoplán podíval na oběžnou dráhu "pouze" pětadvacetkrát. V porovnání s běžnými kosmickými loděmi je to sice slušné číslo, původním cílem programu ovšem bylo až pět letů měsíčně. K tomu by ale bývalo bylo potřeba postavit sedm raketoplánů, tři startovací rampy nebo dvě obří servisní budovy - a také získat pravidelný přísun zájemců o vypuštění komerčních satelitů. Už brzy po začátku projektu však bylo jasné, že se to asi nepovede.
Během 30 let tak raketoplány odstartovaly do vesmíru na 135 misí, z nichž dvě skončily katastrofou. Všechny raketoplány - celkem jich bylo postaveno pět: Columbia, Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour - během své éry ve vesmíru strávily 1333 dní. Na oběžnou dráhu vynesly 355 astronautů ze 16 zemí a na 180 družic. Po konci raketoplánů se Amerika ocitla bez osobní lodi, použitelné pro lety do vesmíru, to se ale brzy změní. Kromě NASA na takovém plavidle úspěšně pracují i soukromníci.
ČTK