Příběh posledního z mamutů: Mamut kolumbuský

Mamuty v poslední době proslavila hlavně Doba ledová, respektive hlavní postavy animovaného filmu, který se pro svůj úspěch dočkal několikerého pokračování. Mamuti v nich nejsou druhově nikterak specifikovaní, takže Evropan i Američan si mamuta Mandfreda či mamutku Elle mohou spojit s druhem, který je mu bližší.

U Severoameričanů to bude bezesporu nejstarší, nejmladší...

Řád Proboscidea (chobotnatci), čeleď Anthracobonudiae, doba spodní – střední eocén. Takhle suše vědecky popisuje nejstarší chobotnatce Zbyněk Roček v Historii obratlovců. Pro férovost ale dodejme, že méně vědecky pokračuje: „Chobotnatci jsou velmi charakteristickou skupinou placentálů, během jejichž evoluce lze sledovat postupnou redukci přední části dentice a modifikaci stoliček jako adaptaci na rostlinnou potravu... Fylogenetický původ chobotnatců je stále nejasný.“

Tolik k původu nejstarších „prachobotnatcům“. Zato nejmladší lze popsat mnohem dramatičtěji, takřka až povídkovou formou: Mamut kolumbuský udělal fatální chybu a netušil, že krok, který učinil, je jeho krokem posledním. Přední noha se mu zabořila do asfaltového výronu. Lepivá tmavá hmota ho do sebe vtahovala čím dál hlouběji. Jakýkoli pokus vyprostit se z lepkavého objetí měl za následek jen další a hloubější zabřednutí. Brzy mu asfalt vniká do tlamy i nozder a bublinky vzduchu z posledního vydechnutí si pomalu a pracně hledají cestu vzhůru. Ne všem se to povede a zůstanou uvězněné spolu s mamutem v asfaltových jezírcích u Rancho La Brea, v místech, kde se dnes rozkládá město andělů, Los Angeles. Zdaleka nebyl jediný, koho zlákala lesklá hladina jezírka a kdo si spletl chvějivou hladinu s vodním zdrojem, který se stal hrobem. O více než 30 000 let později odtud lidé vyzdvihli více než 100 tun fosilií více než šesti stovek druhů. Od vlků a velbloudů až po pozemní lenochody. Uvízlí živočichové totiž lákali predátory i mrchožrouty. Ovšem vědci z asfaltu vypreparovali i pěknou řádku hmyzích těl. „Fakt, že některé kosti jsou silně zvětralé a nesou kukly much, naznačuje, že některá těla zůstala na povrchu celé týdny nebo měsíce,“ píší Adrian Lister a Paul Bahn v knize Mamuti, obři doby ledové. V knize mimo jiné zdůrazňují, že „váha mamuta Kolumbova (což je synonymum pro mamuta kolumbuského pozn. autora) se rovnala váze 130 dospělých osob.

… a největší

Mamut kolumbuský byl největším z mamutů, který kdy chodil po Zemi. Dosahoval výšky až čtyř metrů a se svou vahou deseti tun neměl mezi suchozemskými savci konkurenta. V jeho hlavě bylo 12 až 25 procent celkové váhy. Jeho impozantní spirálovité kly běžně měřily až dva metry, ale ve středním Texasu byl nalezen pětimetrový pár klů, což je mimochodem největší sloním kel, který se kdy vůbec našel. Podle informací ze ZOO v San Diegu se nacházel od nulové nadmořské výšky na úrovni oceánu až po vysoké polohy coloradského plata. Jako býložravec byl sice omezený na vegetariánskou stravu, ale jinak rozhodně nebyl vybíravý. Ostatně si to vzhledem ke své mohutnosti ani nemohl dovolit. Pohlavní rozdílnost byla podobná jako u dnešních slonů – například samčí kly byly mohutnější a těžší.

Pro našince je poněkud nepochopitelnou informací, že se v roce 1998 stal mamut kolumbuský státní fosilií amerického státu Washington. Ale vlastně není divu, Američanům je „jejich“ mamut mnohem bližší než mamut srstnatý, kterého známe z našich pravěkých „luhů a hájů“ a kterého ve svých románových Lovcích mamutů proslavil Eduard Štorch: „Pod pavlovskými vrchy na břehu Dyje je osada Dolní Věstonice, dnes světoznámá; leží na mocné vrstvě žluté cihlářské hlíny. V tamější cihelně nalezli r. 1924 množství pradávných zvířecích kostí, nejvíc mamutích, a kamenných úlomků pazourkových.“

Text: Topi Pigula