Přeprogramujme predátory na vegetariány, navrhují futuristé

Vizionáři si často představují budoucnost, v níž je lidstvo sjednocené a války či vraždy jsou mu cizí. Není snadno nikdo, kdo by s touhou po takovýchto zítřcích nesouhlasil. Někteří futuristé se však ptají, proč podobný požadavek chtít jenom od lidské rasy. Možná, že bychom mírový svět měli vnutit i zvířecímu světu. Technologie k tomu máme na dosah.

Konec násilí

Tvrdí to alespoň britský filozof David Pearce, podle něhož si nelze představit, že v budoucnu necháme přírodu stále uzamčenou v koloběhu vzájemného vybíjení, zatímco se sami posuneme zcela jinam. Pearce má za to, že tak jako lidé časem překonají (a do značné míry už překonali) neustálé ohrožení na životě, bude rovněž na nás, abychom méně šťastné druhy přivedli do nové, šťastnější budoucnosti bez vraždění na denním pořádku.

Není to natolik šílená vize, jak se na první pohled může zdát, alespoň z praktického hlediska. Nové nástroje pro šíření upravených genů dovolují vpravit požadovanou úpravu mezi přírodní druhy a učinit tak ve velkém. Věda skutečně nabízí postupy, jak v relativně krátkém čase úpravou vytvořit zcela nové živočišné druhy. Vědci ostatně už navrhují redukci populace komárů přenášejících malárii právě pomocí nových technik rychlejší a přesnější genetické úpravy jejich rozmnožování.

Před přeprogramováním predátorů z masožravců na býložravce by samozřejmě bylo třeba vyřešit nejenom metody změny, ale i předpokládané dopady. Jak se vypořádat se změnou jídelníčku? Bylo by nutno vyvinout procesy, kterými by těla někdejších predátořích druhů mohla nahradit chybějící typy živin. Jiným problémem by bylo například krmení v zimních měsících nebo porušení početní rovnováhy mezi druhy – obojí by však mohlo být vyřešeno zimní hibernací, respektive omezením pudu rozmnožování nebo přirozenou produkcí antikoncepčních látek. Na každý pád by šlo o enormní projekt, který by se neobešel bez vyčerpávajícího testování vlivů.

Jenom hypoteticky. Zatím

Nutno zmínit, že Pearce s hrstkou podobně smýšlejících futuristů zatím o eliminaci násilí z přírody prozatím uvažuje čistě teoreticky a spíše jako téma pro budoucnost vzdálenou stovky či tisíce let. Sám Pearce rovněž dodává, že plně chápe skeptické ohlasy na jeho vizi a rád si vyslechne maximum protiargumentů, proč do přirozeného výběru vůbec nezasahovat.

V součtu však pro Pearce zůstává nejdůležitější morální povinností nadiktovat přírodě mírumilovnou existenci – do přirozených procesů fauny ostatně zasahujeme už od počátku civilizace, dokonce jsme dávno učinili i první kroky k eliminaci násilí mezi druhy. Uměle se například udržují (po určitý čas) při životě velké počty domestikovaných druhů, které by nemohly v přírodě přežít. Jiným příkladem téhož jsou zoologické zahrady nebo chování domácích mazlíčků, u nichž lidé taktéž obvykle nedávají průchod potřebám predátorů ve vzájemné eliminaci. I příroda plánu tak trochu vyšla vstříc – nejlepší ilustrací je dobrovolná domestikace psů, kteří své agresivní smečkové pudy nahradili životem s lidmi.

Podobně hypoteticky svého času vznikaly i jiné teze o sociálních změnách. Na druhou stranu, zásahy do přirozených systémů často končily katastrofami obrovských rozměrů. Vstříc však Pearcově vizi vychází stále se rozvíjejí informační kapacita lidstva, která by mohla zdokonalit proces simulace a eliminace chyb. Pokud civilizace v průběhu 21. století učiní alespoň polovinu toho, co od ní davy futuristů očekávají, mohlo by lidstvo dost možná relativně brzy disponovat pokročilými umělými inteligencemi, zástupy titěrných robotů a tak i technologií, jak přírodu definitivně upravit k obrazu svému. Otázkou vlastně je, budou-li budoucí verze lidstva vůbec mít pro faunu a floru nějaké upotřebení.

Ladislav Loukota