Pověsit, nebo upálit? Dav si to žádá! Pohled do historie amerického lynčování

Jesse Washington byl lehce zaostalý sedmnáctiletý černošský kluk, který zavraždil a zřejmě i znásilnil 8. května 1916 bílou farmářku. Byl chycen, k činu se přiznal, ale přesto k soudu nedošlo. Jesseho odvlekla skupina ozbrojenců přímo ze soudní síně.

„Jeden z místních siláků si omotal řetěz, kterým byl Jesse spoután, kolem zápěstí a vláčel ho za sebou. Cestou strhal dav z chlapce oblečení a bili ho vším, co měli zrovna po ruce: cihlami, lopatami, holemi. Usekli mu uši a pohlaví. Utrpěl tolik úderů a poranění, že když dorazili na místo popravy, nebyl černý, ale rudý od krve od hlavy až k patě. Lidé naházeli pod strom hromadu hořlavých předmětů a zapálili je. Řetěz, který měl Jessie omotaný kolem krku, přehodili přes větev tak, aby mohli svou oběť zavěsit nad plameny. Aby se nemohl řetězu držet, usekli mu prsty. Několikrát ho spustili do plamenů, kde se svíjel s vyplazeným jazykem. Dav přihlížejících čítal odhadem deset až patnáct tisíc osob,“ popisuje průběh lynčování Joël Michel v knize Lynčování: zpráva o kruté minulosti USA.

Počet přihlížející vypadá přehnaně, neboť při takovémto davu by ti v zadních řadách nemohli vidět nic zásadního. Nicméně naturalistický popis vraždy je zřejmě autentický. Lynčování, což není nic jiného než vražda davem, ukazuje, jakých vášní a nelidskostí byli schopni bílí Američané na lidech, které považovali za otroky a podřadnou rasu. Brutalita lynčování Jesse Washingtona nebyla až tak výjimečná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Kastrace lynčovaných byla v případě sexuálních deliktů, ať už skutečných, nebo jen domnělých, relativně běžná.

Kdo vymyslel lynč?

Ačkoli je slovo „lynčování“ běžné, jeho původ je přisuzován hned několika mužům. Nejstarší údaj je vztažen k Jamesovi Lynchovi Fitzstephenovi, starostovi irského města Galway, který roku 1493 shodil svého vlastního syna z balkonu. Jednalo se o trest za vraždu španělského hosta. Ačkoli Irové rádi mluví o „své“ tvrdé, ale rychlé spravedlnosti, původem pocházela tato rodina z rakouského Lince. V Americe je lynčování spojováno jednak s plukovníkem a přísným soudcem Charlesem Lynchem (1736–1796) a v bavlnářské Virginii je často zmiňován William Lynch (1742–1820), který zavedl termín „lynch law“, tedy zákon lynče. Mimosoudní spravedlnost fungovala a byla zneužívána v místech, kde by cesta ke kvalifikovanému soudci trvala několik dnů a výsledek byl nejistý a doprava vězně komplikovaná.

Spravedlnost byla například v době osidlování Divokého západu brána do rukou „lidu“ rychle a občas nesmírně brutálně a účelově. Byť na jihu USA zprvu nemuselo končit lynčování smrtí, tak po roce 1830 se poprava stala v podstatě pravidlem. Jak moc se někteří běloši cítili nadřazení, ukazuje citát Benjamina Tillmana, senátora za Jižní Karolínu. Ten se poté, co prezident Theodore Roosevelt přijal černocha Bookera T. Washingtona (stejné jméno s lynčovaným chlapcem je náhodné), nechal slyšet, že, „přijetím tohoto negra nás prezident zavazuje, abychom na Jihu pozabíjeli tisíc dalších. Ať si znovu uvědomí, kde je jejich místo.“ Lynčování se občas zvrhlo v „obecní veselici“ na které se lidé s nešťastníkem fotili. Na jednom ze zachovaných snímků je nápis mluvící o „barbecue z negra“.

Otroci nesměli získat práva – šlo o velké peníze

Jih na přelomu 18. a 19. století nutně potřeboval zachovat status quo obsahující podřízenou pozicí černošské populace. Jakmile by došlo k situaci, kdy by dělníci na plantážích chtěli vyšší mzdy či vzdělání, zásadně by to ohrozilo fungování celé společnosti. Proto se mimo jiné vytvořil mýtus bílé, křehké, zranitelné ženy vyznávající cudné viktoriánské hodnoty a sexuálně bezuzdné černé bestie, která čeká na jakoukoli příležitost, aby mohla bělošku zneuctít.

Jakýkoli náznak sexuálního deliktu byl tvrdě trestán, nejčastěji smrtí. „Roku 1918 vyhodil sedmnáctiletý Sandy Reeves do vzduchu minci a nechal ji dopadnout na zem, kde ji sebrala tříletá dcera jeho vedoucího. "Chlapec chtěl minci získat, ale děvčátko se dalo do pláče. Následující noci byl Reeves lynčován.“ Jindy byl černoch obviněn ze znásilnění a lynčován, byť byl nevinný. Žena, která oznámila znásilnění, chtěla zakrýt fakt, že byla nakažena pohlavní chorobou svým bílým milencem. Na četnost lynčování měla vliv i roční doba, výrazně méně jich bylo v době sklizně, kdy bylo potřeba černochů na polích.

Ačkoli každému soudci bylo jasné, že lynčování je vraždou hodnou vyšetření (a často u ní bývaly stovky svědků), naprosto běžně se u obětí objevilo vysvětlení: usmrcen rukou neznámé osoby. Žádné vyšetřování se nekonalo, vždyť černoch měl podle mínění mnohých Američanů jen takovou cenu jako práce, kterou byl schopen udělat. V letech 1857–1950 bylo ve 12 amerických státech lynčováno celkem 3959 černochů.

Smrt lynče?

Bylo by naivní si myslet, že lynčování ze světa zmizelo. Už není normou, ale dochází k němu neustále. V našich zemích se lynčovalo německé obyvatelstvo na konci války, lidé byli bez soudu věšeni během válek na Blízkém východě a představitelé Islámského státu popravují bez soudu i dnes. „Pověste ho vejš ať se houpá, pověste ho vejš, ať má dost, pověste ho vejš ať se houpá, že tu byl nezvanej host,“ zpíval Michal Tučný. Ano, v případě lynčování stačilo být nezvaným hostem ve špatný čas na špatném místě.

Text: Topi Pigula