Obří stavby a kladný ekologický přístup? Podívejte se na (utopické) argumenty

Vizionáři architektury a ekologie je slibují již od 70. let, obří autonomní superstavby zvané arkologie však ve své původní podobě stále ne a ne přijít. Proč na ně čekáme a kdy se jich (v nějaké podobě) konečně dočkáme?

Ve věku vertikálních měst

S prvním rozbujením ekologických idejí během 60. a zejména 70. let byly arkologie první sadou nápadů, jak zkombinovat ochranu přírody a lidskou civilizaci. Namísto primitivních idejí ve stylu "vraťme se na stromy" znělo od prvních proponentů arkologií, že je třeba především budovat budoucí příbytky jako uzavřené systémy spoléhající na vlastní udržitelnost.

Architektura a ekologie

Termin "arcology" navrhl jako spojení slov "architecture" a "ecology" architekt Paolo Soleri, student slavného Franka Lloyda Wrighta. Soleri jako jakýsi "techno-hippie" navrhl dodnes jedinou vážnější snahu o arkologii jménem Arcosanti. Nachází se uprostřed Arizony a dodnes nefunguje tak, jak byla v 70. letech navržena. Ačkoliv disponuje řadou zajímavých architektonických řešení, Arsosanti navštěvují lidé jako turisté, nikoliv osadníci či architekti.

Po boku vizí jako Arcosanti pak existují další navržené megaprojekty, více či méně korelující s ideou arkologií. Jedním z prvních příkladů byla vize zastřešeného města Old Man River's City, obří věž pro 125 tisíc lidí u St. Louis, kterou navrhl Buckminster Fuller v roce 1971. Naopak poslední vizí je pyramida Shimizu. Megastavba v Tokiu by dle vize měla ubytovat milion lidí, dosahovat dvoukilometrové výšky a jako bonus chránit město před tsunami. I kdyby však její stavba začala k roku 2030, dokončena by byla nejdříve v roce 2110. A Shimizu byla navržena v roce 2004. Možná více než architekti ale ideu arkologie zpopularizovali vývojáři videoher – kdo si vzpomene na prastaré SimCity 2000, nejspíše si vybaví i tamní čtveřici obřích arkologií, které hráč mohl budovat v závěru hry. Dodnes jde o zřejmě nejvýraznější popularizaci nápadu ve fikci.

Bláznivá utopie ekologických architektů?

To vše jsou ovšem ruku v ruce s tím nápady, které mají celou řadu statických i ekologických nešvarů. Teprve dnes jsme například s to budovat relativně normálně mrakodrapy vysoké před 500 metrů – a vertikální urbanistika je dnes spíše příznakem přelidnění a absence udržitelnosti než opakem. Hitem ekologického bydlení je naopak návrat k přírodě. Na nastěhování do supermrakodrapu tak dnes nikdo bohaté ekology příliš nenaláká. Mnohé někdejší vize na arkologie dnes ostatně připomínají spíše antiutopické nápady.

Co je horší, stále je značný problém vybudovat skutečně autonomní uzavřený ekosystém. Sebeudržitelné principy arkologií zaujaly i plánovače z NASA, pročež vznikla série pokusů o vybudování samostatně se udržujících superstaveb disponujících právě uzavřeným ekosystémem. Extrémně drahý pokus Biosphere 2 ovšem nakonec skončil fiaskem, když se ukázalo, že uzavřené ekosystémy dnes stále nechápeme do takové míry, abychom je mohli replikovat.

Kdo by tam chtěl žít?

Co je však největší nešvar ideje, je především nepružnost arkologií ve věku globalizované ekonomiky. Arkologie jsou extrémně drahou a mnohdy velmi dlouhodobou investicí, která spoléhá na propojení bydlení, obchodu a práce – v opravdové arkologii by nemuselo být garantováno, že obyvatelé najdou práci uvnitř stavby či velmi blízko ní, stejně jako že ve stejném dosahu najdou služby. To vše primárně bez ohledu na přímé okolí arkologie – mottem je totiž sebeudržitelnost.

Taková idea je však v rozporu s ekonomikou druhé poloviny 20. století, která naopak zvýhodňuje pracovní i obchodní mobilitu, rychlý růst flexibilně využitelných industriálních ploch i nízkou cenu produkce. Jediný, kdo by si snad arkologii mohl dovolit, jsou superboháči nacházející se v onom mýtickém "1 % populace". Ti však mají dost prostředků, aby si mohli dovolit žít odděleně.

Faktem ovšem je, že odhlédneme-li od opulentní architektury drápající se k nebesům, celá řada nápadů arkologií dnes skutečně je aplikována. Namísto kilometrových superpyramid se tak ovšem děje v mnohem přízemnějších stavebních projektech – a to doslova.

V jednodušší podobě tak myšlenky arkologií aplikuje například síť podzemních pěších cest PATH v Torontu, autonomní Begich Tower na Aljašce, budovaný zastřešený komplex Mall of the World v Dubaji, nebo dokonce slavný lasvegaský bulvár Strip. Někdy projekty splňují nároky na změnu lokálního mikroklima, jindy na snadný pěší dosah, jindy zase na blízkou síť služeb. Mohou si i vypomáhal energeticky. Skutečně autonomní ale prozatím není žádná budova.

Vyhlídky jsou v daleké budoucnosti

Dočkáme se tedy čehosi, jako je arkologie, někdy v budoucnu? Pravděpodobně ano – minimálně pokud se podaří naplnit vize na marťanské nebo lunární kolonie. Také na Zemi existují stále značné kapacity, ve městech dnes žije něco málo přes polovinu světové populace a trend je jasný: urbanismus bude dále přibývat. Obřích obytných staveb tak bude spíše stále více. A jelikož je trendem doby i snaha o minimální emise, může řada podobných budov disponovat vlastními solárními panely i vytápěním. Pokud nám roboti během následujících dekád vezmou většinu manuální práce, velká část obyvatel nebude muset za prací cestovat a pracovní mobilita přestane být tak významná.

Řadu vizí arkologií však lze s trochou vůle aplikovat i dnes v tuzemských obytných domech. Vyhradit přízemí obchodům, využít střechu pro obnovitelné zdroje (jakkoliv dnes méně efektivní) či pěstovat a prodávat v zimní zahradě plodiny, by mohlo učinit z každého domu vlastní soběstačnější komunitu. Avšak skutečnost, že je něco podobného pro majoritu populace stále finanční i časový luxus, a že po něčem podobném ani příliš neprahne, nejlépe odpovídá na úvodní otázku, proč jsme se arkologií stále nedočkali. Zákony nabídky a poptávky zkrátka platí i v jejím případě.

Text: Ladislav Loukota