Nejslavnější samotáři: Příběhy lidí, kteří dokázali žít desítky let o samotě

Dokážete si představit, že byste žili odloučeni od lidské společnosti po dlouhé desítky let? Pravděpodobně ne, ale přesto existují jedinci, kteří si takový život vybrali.

Často se opakuje, že člověk je sociální tvor a ke svému zdravému vývoji potřebuje společnost ostatních lidí. Případy mnoha vlčích dětí nás v tomto přemýšlení utvrzují – jakmile se člověk (obzvláště v mladém věku) nedostane do lidské společnosti, jeho vývoj je vážně a nezvratně narušen. Jenže co se děje s lidmi, kteří se v dospělém věku rozhodnou pro dobrovolnou izolaci?

Známý je osud japonského vojáka Hiró Onody, pro něhož druhá světová válka skončila v roce 1974. Podívejte se ale na příběhy i několika dalších samotářů, kteří měli k vyloučení ze společnosti poněkud jiné důvody.

Poustevnický klid

V roce 1989 brázdil Mauro Morandi na své lodi vlny Středozemního moře. Mezi Korsikou a Sardinií jej zastihlo špatné počasí, které jeho katamarán poškodilo. Podařilo se mu dostat na malý ostrůvek, což pro něj bylo požehnání z vícera důvodů – vedle záchrany života se totiž dozvěděl, že současný správce ostrova jde za dva dny do důchodu. Morandi prodal svou loď a ke správcovství opuštěného ostrova se přihlásil.

Ostrůvek Budelli byl ještě během 90. let vyhledáván turisty, avšak postupem času se italská vláda rozhodla, že přítomnost cestovatelů ohrožuje jeho panenskou krajinu. A tak Morandi na ostrově zůstal úplně sám, pouze se zcela minimálním kontaktem s jinými lidmi. V panenské krajině se Morandi věnoval péči o ostrov i své duševní blaho: „Nejraději mám to všudypřítomné ticho.“

Dlouholeté spory o vlastnictví národního parku, kam ostrůvek spadá, málem vedly k Morandiho vystěhování v roce 2016. Tehdy se za něj postavili jeho fanoušci, kteří sesbírali více než 18 tisíc podpisů v on-line petici. Na jaře roku 2021 však Morandi své boje s úřady definitivně vzdal a přesunul se na jiný ostrov. Za ušetřené peníze si italský Robinson Crusoe koupil na ostrově La Maddalena o poznání luxusnější sídlo a jeho snahy o začlenění do společnosti jsou bedlivě sledovány…

Nebezpečná odlehlost

Aljašská divočina je díky své rozlehlosti častým útočištěm těch, kteří chtějí prchnout od civilizace. Týká se to třeba nešťastně zesnulého dobrodruha Christophera McCandlesse, podle jehož osudu byl natočen film Útěk do divočiny, nebo nechvalně známého Teda Kaczynskiho, přezdívaného Unabomber. Americký profesor matematiky, akademický talent, který postupně odmítl moderní život a technologické výdobytky a během 70. let prchl do montanské samoty, kde mimo jiné vyráběl poštovní bomby, jimiž tři osoby zabil a desítky dalších zranil.

Ušlechtilejším případem je však Richard Proenneke. Americký veterán z druhé světové války se později živil jako mechanik a rybář na Aljašce. V roce 1968, tedy v 51 letech, odešel na důchod do vlastnoručně zbudované chaty u Twin Lakes na jihu poloostrova. Jeho známý mu občas dovezl zásoby a v úplné izolaci Proenneke přece jen nežil – občas jej navštívili příbuzní a on sám někdy vyrážel do okolních měst. Přesto se jednalo o spíše vzácná zpestření samotářského života, který šikovný muž vyznával po dobu 30 let. Ze zdravotních důvodů se ke konci života musel přestěhovat ke svému bratrovi do Kalifornie. Jeho chata se posléze stala vyhledávaným turistickým cílem.

Vyhýbání se civilizaci

Muž známý jako Poustevník od Severního rybníka byl dlouhé roky téměř legendou. Christopher Thomas Knight ve dvaceti letech beze slova zmizel, což jeho rodina dokonce ani nenahlásila. Nedlouho po černobylské katastrofě v roce 1986 utekl do lesů v americkém státě Maine, kde následně dlouhé roky přebýval. Postavil si malé a dobře maskované tábořiště poblíž oblíbených kempovacích destinací, odkud kradl jídlo, oblečení, propanové bomby, knihy a podobné praktické věci. Žil velmi spartánským životem, dokonce si ani nezapaloval oheň, aby na sebe neupozornil.

Během 27 let, které tímto způsobem života strávil, měl na kontě kolem tisícovky krádeží. Díky svým schopnostem přežít v přírodě byl téměř nepolapitelný, nakonec jej však doběhla technika – muž nezažil rozmach internetu a dalších technologií, takže se jej podařilo polapit během jedné krádeže, kdy byl v kempu nainstalovaný detektor pohybu. Knight byl odsouzen k pouhým sedmi měsícům vězení, soud přihlédl k jeho velmi specifickým životním podmínkám a také tomu, že muž nikdy nikomu neublížil a kradl pouze věci nezbytné k přežití.

Po propuštění z vězení se Knight vrátil k rodině a do normálního života, nechal se zaměstnat v bratrově firmě. Sám si nebyl jistý, co ho kdysi k opuštění civilizace vlastně vedlo. Novináři Michaelu Finkelovi, který o něm později napsal knihu, řekl: „Samota umožňuje nárůst něčeho cenného – mého vnímání. Ale když jsem své rozšířené vnímání aplikoval sám na sebe, ztratil jsem svou identitu. Nebylo žádné publikum, nikdo, pro koho bych něco předstíral. Romanticky řečeno, byl jsem úplně volný.“ Jakkoli nám tedy chování těchto samotářů může přijít nanejvýš podivné, odhaluje pozitivní i negativní stránky našich sociálních zvyklostí.

Mojmír Sedláček

Mojmír Sedláček

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom