Nejslavnější popravy III: kyanovodík v plynové komoře

Dovolme si hrubou, poněkud hrůznou spekulaci. Představte si, že vás odsoudili k smrti a čekáte v plynové komoře na dávku smrtícího plynu. Máte dvě možnosti. Buď se zhluboka nadechnout a zkrátit si utrpení, nebo se nadechnout před vpuštěním plynu a prodloužit si utrpení o minutu až minutu a půl. Plynové komory nevymysleli v nacistickém Německu, ale první poprava plynem proběhla 8. února 1924 v americké Nevadě. Byl použit, podobně jako v nechvalně známých plynových komorách v Osvětimi, kyanovodík (HCN).

Mechanismus popravy

„Plynová komora je vzduchotěsná ocelová místnost se židlí, na kterou je odsouzený upoután. K odsouzenci je připojen dlouhý stetoskop, takže lékař mimo komoru může prohlásit, že nastala smrt. Když je komora uzavřena, dozorce dá znamení a popravčí pákou uvolní kyanid solný nebo taky kyanid draselný, který je upuštěn do pánve s kyselinou chlorovodíkovou nebo s kyselinou solnou a tím vzniká jedovatý kyanovodík. Před popravou je odsouzený instruován, že musí pro urychlení procesu hluboce dýchat. Jak je v historii poprav v USA uvedeno, ne všichni se tímto řídí a naopak se snaží zadržet dech. Udušení plynem je totiž jediná technika popravy, která vyžaduje aktivní spolupráci odsouzeného,“ píše Ladislav Chmel v knize Nejslavnější popravy.

Podle výpovědi kněze, který asistoval u jedné z prvních poprav plynem, prý nezažil horší hrůzu u popravy, než když sledoval, jak se odsouzenec snaží nedýchat. Podle protokolů z popravy Caryla Chessmana byl plyn vhozen v 10.03 a smrt byla konstatována v 10.08. Je tedy o mnoho delší než při popravě oběšením, kdy se odsouzenci zlomí vaz. V Oklahomě se široce diskutovala možnost použít při popravě/otravě dusík. Potápěči, kteří něco podobného v menší míře zažili tvrdí, že stav se nejprve podobá opilosti, pak malátnosti a nakonec by došlo ke smrti.

Co se děje v těle odsouzencově

Smrtelná dávka kyanidu je udávána mezi 200–300 mg. Kyanidy způsobují, že buňky nejsou schopny využít kyslík; primárně se jedná o inhibici cytochrom C oxidázy. Při vdechování vysokých koncentrací kyanovodíku nastává kóma s křečemi, apnoe, zástava srdce a smrt během několika minut. HCN je totiž schopen procházet buněčnou stěnou a vazbou na trojmocné železo dýchacím řetězci znemožňuje průběh oxidačních procesů, takže smrt vlastně nastává udušením. Kyanidy byly shromažďovány v arzenálech Sovětského svazu i USA během 50. a 60.let 20. století. Ovšem jako bojový plyn není kyanovodík příliš účinný, protože je lehčí než vzduch a pro zneschopnění nebo zabití nepřátelských vojáků je ho potřeba velmi mnoho.

Kyanidové sebevraždy

Protože jedovatost kyanidu je obecně známá, ostatně podle knihy Agathy Christie Perlivý kyanid byl roku 2003 natočený stejnojmenný film, mnozí po něm sáhli jako po nástroji sebevraždy. Ostatně cyankáli, jak se mu v minulosti přezdívalo, fasovali i vojáci speciálních jednotek na misích, u nichž byla velká pravděpodobnost zajetí. Kyanid ve formě čisté kyseliny kyanovodíkové volili pro sebevraždu i vysoce postavení činovníci Třetí říše. Patří mezi ně například „pouštní liška“ generál Erwin Rommel (1944) poté, co byl obviněn ze spoluúčasti na nepovedeném atentátu na Adolfa Hitlera.

Vůdce mu sebevraždu v podstatě přikázal. Ostatně i führer a jeho manželka Eva Braunová požili kyanid, aby uspíšili odchod ze světa (Hitler se zároveň měl střelit do spánku). Kyanidovou tabletu použil pro sebevraždu Joseph Goebbels s manželkou a šesti dětmi. Pro známé příklady obětí sebevražedného kyanidu není potřeba chodit do Hitlerova bunkru, použili jej i spolupracovníci na operaci Anthropoid mající na svědomí atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Mimo jiné to byli parašutista Adolf Opálka či odbojář Jan Zelenka-Hajský.

Text: Topi Pigula