Máte chuť na zmrzlinu? A víte, odkdy si na ní můžete pochutnat?

Prodej zmrzliny „frčí“ v létě, tedy v době horka a nedostatku ledu. Jenže v dobách minulých (první lednička spatřila světlo světa roku 1911) byly v létě s ledem problémy. Pivovarníci se zásobili v zimě a led uchovávali v chladných studených sklepích. Dnes se zmrzlinou už není problém, ale v minulosti byla považována za jed.

Zmrzka v historii Evropy

První zmínky o zmrzlině pocházejí z Francie roku 1672 a nabízet ji měli v kavárně Francesca Procopia del Coltelle. Ovšem International Dairy Food Assotiation udává, že zmrzlina je data mnohem staršího. Podle této asociace sahají počátky zmrzlina až do druhého století před naším letopočtem, ačkoli žádný konkrétní datum vzniku ani vynálezce není znám. Nicméně faktem zůstává, že Alexandr Veliký si užíval sněhu a ledu s příchutí medu a nektaru, což už by se za zmrzlinu nebo šerbet dalo označit. Biblické odkazy také ukazují, že král Šalamoun byl zamilovaný do ledových nápojů během horkých letních dnů, v nichž probíhala sklizeň. V době svého vládnutí říši neváhal Nero Claudius Caesar (AD 54–86) posílat běžce do hor pro sníh, jímž si následně nechával ochucovat ovoce a džusy. J. W. Goethe si z dětství odnesl trauma, když jemu i ostatním dětem maminka vylila darovanou zmrzlinu. Připadalo jí totiž, že tak zmrzlý nápoj není možné strávit.

American Ice cream

„V roce 1816 podával čtvrtý americký prezident James Madison ´zmrzlý pudink´. Jedna z dam ztropila povyk, že byla otrávena. Kuchaře zavřeli, ale byl rehabilitován,“ píše Magdalena Beranová, autorka knihy Jídlo a pití v pravěku a středověku. První oficiální záznam týkající se zmrzliny na severoamerickém kontinentu pochází z dopisu datovaného roku 1744. První reklama vyšla 12. května 1777 v New York Gazette a cukrář Philip Lenzi ji nabízí ke každodennímu použití. Knihovna amerického Kongresu skrývá mezi svými poklady i recept na zmrzlinu, která se podávala na recepci prezidenta Jeffersona. Recept by měl být napsán jeho vlastní rukou.

Jak to bylo u nás?

Běžnou se v české kotlině stala zmrzlina na sklonku 18. století. „Led se musí v největší spěšnosti na drobno roztouct a solí dobře promíchat, pak se dá buď do hlubokého škopíčku, nebo k tomu cíli schválně zřízeného vědérka. Tekutina, z níž se zmrzlina udělati má, vleje se do cínové, k tomu zvlášť zřízené piksly, tato se víkem pevně uzavře, postaví se do připraveného ledu, obloží se jím kolem až k víku, a zamknutou pikslou se asi čtvrt hodiny stále točí. Pak se piksla odemkne a zmrzlina se míchá lžičkou. Od kraje se musí vždy to zmrzlejší vmíchat. Na vypracovávání zmrzliny nejvíce záleží, protože nesmí být hrudovitá, nýbrž jako máslo vláčná a hladká,“ píše M. Beranová.

Dnešek v Malajsii

Zatímco u nás jsou na výrobu zmrzliny stroje, mnohde v Asii se dělá skoro stejně, jako je výše uvedený recept. V malajské Malace stojí uprostřed sobotně korzujícího davu „nanukář“. Je libo nanuk s colovou příchutí? Do malé válcovité nádoby naleje coca colu nebo alespoň tekutinu, která ji připomíná. Trubičku zasune do válce naplněného ledovou tříští, a jakmile začne „nanuk“ houstnout, rychle do něj vrazí dřívko. Stačí ještě několik málo minut počkat, než vše zmrzne a je hotovo. Tedy skoro. Nanuk zamrzlý v kovovém válečku je nutno otřít hadrem namočeným v teplé vodě, aby „povolil“ a nechal se vytáhnout.

Text: Topi Pigula

zmrzlina