Krysí apokalypsa v Hanoji: Vybíjení hlodavců se paradoxně zvrtlo v jejich chov

Francouzský politik Paul Doumer se nejvíce proslavil jako tamější prezident na začátku 30. let minulého století. Několik dekád předtím byl jmenován guvernérem Francouzské Indočíny, kam spadalo i vietnamské město Hanoj. Podnikavý Doumer nechal pod městem postavit rozsáhlou kanalizaci, která však svou konstrukcí napomohla masivnímu rozšíření krys. Každá hlodavčí samice ve stokách dokázala porodit kolem deseti potomků až šestkrát do roka – z čehož dokážete usoudit, jak extrémní problém takto mohl vzniknout. Jenže vše mělo být ještě mnohem horší.

Masakr krys v Hanoji

Tou dobou (tedy na přelomu 19. a 20. století) se zjistilo, že jsou krysy hlavním přenašečem moru a dalších nemocí. I z toho důvodu bylo potřeba s rostoucím problémem hanojského podzemí něco udělat. Doumer najal mnoho mužů, kteří měli za úkol se ponořit do hlubin znečištěné kanalizace a krysy postupně vybíjet. Práce to byla nepředstavitelně odporná, přesto se najatým likvidátorům hlodavců podařilo vyvinout strategie, jak zabíjet více než deset tisíc krys denně; ani to však zdaleka nestačilo.

Doumer strategii změnil a rozhodl se zapojit veškeré obyvatelstvo: Kdo na speciálně určená místa donese krysí ocas, tedy důkaz zabitého zvířete, dostane odměnu. Ta samozřejmě nebyla příliš vysoká, ale při větším množství zabitých krys si mohl vydělat i ten, kdo měl jinak s obživou problémy. Další zjevnou výhodou bylo nošení pouhých ocasů, jelikož skladování celých, nemocemi promořených krys by přidělalo více hygienických problémů než užitku. Přesto však plán dopadl katastrofálně – Doumer podcenil podnikatelského ducha těch, kteří se na tomto byznysu rozhodli zbohatnout.

Masakr i nápaditost

Nedlouho poté se totiž v hanojských ulicích začaly objevovat krysy bez ocasu. Lidé si spočítali, že když kryse uříznou ocas, ale nechají ji žít, může plodit další krysy – a tím pádem i přinášet zisk z dalších ocasů. To vedlo k druhému a mnohem většímu problému – zanedlouho začala místní policie objevovat krysí farmy, na nichž byli hlodavci cíleně chováni! Vychytralí podnikavci vymysleli způsob, jak se i bez procházení odporných kanálů dostat ke krysím ocasům, a tedy k penězům od francouzských úřadů.

Tato událost z roku 1902 se stala typickým příkladem takzvaného kobřího efektu (též známého jako efekt kobry). Název pochází z anekdoty, jejíž reálný základ bývá zpochybňován, avšak spočívá v tomtéž co výše popsaný příklad – pouze si zaměňte krysy za kobry, Vietnam za Indii a Francii za Velkou Británii. V ekonomii se tento termín používá pro ilustraci nezamýšlených důsledků, kdy snaha o vyřešení nějakého jevu v důsledku vede k jeho zhoršení. O tom by mohla vyprávět třeba herečka Barbra Streisandová, po níž se dokonce jmenuje sociálně-psychologický efekt, jenž říká: Pokud se snažíte nějaké informace na internetu skrýt či vymazat, pravděpodobně tím způsobíte jejich ještě větší rozšíření. Přestože se tedy masakr krys v Hanoji odehrál před více než sto lety, poučit se z něj můžeme i dnes.