Kočky, nebo psi: které zvíře pravděpodobněji sežere svého majitele?

Roku 1997 narazil forenzní vědec z Berlína na pozoruhodný případ, který publikoval v odborném časopise Forensic Science International. Jednatřicetiletý muž spáchal sebevraždu ránou brokovnice do hlavy. Když po 45 minutách dorazila policie, našla nejen dopis na rozloučenou, ale také jeho mrtvé tělo – velká část obličeje chyběla a byly na ní jasné otisky psích zubů. Kousek od mrtvého těla ležela miska psího žrádla, německý ovčák se procházel nedaleko.

Vyšetřování ukázalo, že pes opravdu část lebky svého pána sežral, přesto byl klidný a na policejní pokyny normálně reagoval.

Tak jak – pes, nebo kočka?

Už jen tento dobře zdokumentovaný případ vyvrací časté tvrzení, že „pes by něco takového na rozdíl od kočky nikdy neudělal“. Ale takových případů je zřejmě mnohem více, upozornila v časopise National Geographic Erika Engelhaupt. Tomuto tématu se věnovala dlouhodobě a hledala statistiky, které by potvrzovaly či vyvracely lidmi tradované chování koček i psů. Ukázalo se, že existuje několik drobnějších studií, nejčastěji z forenzních časopisů, které se tím zabývaly z vědeckého hlediska. Asi největší je práce z roku 2015, jejíž autoři shromáždili data o 63 případech, kdy psi alespoň částečně sežrali své majitele.

Engelhaupt zkoumala sama další desítky případů a tvrdí, že kočky mají špatnou reputaci zcela nezaslouženě. Zatímco „anekdotických“ tvrzení ve stylu „jedna paní povídala“ koluje o kočkách požírajících své majitelky opravdu hodně (a dokonce pronikly už i do popkultury), ve skutečném životě jich najdeme relativně málo. Nevěnují se tomu ale žádné specializované studie – ty, které se na toto téma zaměřily, mají uvedené kočky i psy. A překvapivě – případů, kdy pes sežere svého majitele, je v nich více než případů stejně konajících koček. Autorka článku se domnívá, že by to mohlo být tím, že policisté i forenzní experti považují tyto případy za nezvyklé – a tak je zaznamenávají do zpráv častěji než případy koček, jež jsou zřejmě častější.

Existují také zdokumentované případy, kdy se našla mrtvá těla v domácnostech, kde byli kočky i psi – kočky nechaly tělo být, pes ale neodolal.

Je za tím hlad

„Psi pocházejí z vlků,“ uvedl evoluční psycholog Stanley Coren. „Když se vyskytne situace, že majitel psa zemře a není k dispozici potrava, co mají dělat? Zkonzumují jakékoliv maso, které je v okolí k dispozici.“ Existují přesvědčivé důkazy o tom, že v některých případech se k pojídání mrtvých lidí psi odhodlají k jako až poslední možnosti, poté, co řadu dní hladoví. Jindy, jako v úvodu článku zmíněném případu, netrvá ani hodinu, než s tím psi začnou. Právě takové případy jsou z vědeckého hlediska „nejzajímavější“ – co vede dobře vycvičené zvíře, které není motivováno hladem, k něčemu takovému?

Na tuto otázku zatím vědci nemají odpověď, znají ale už některá základní čísla o tomto fenoménu. Data z největšího výzkumu říkají, že než uběhne jeden den, začne žrát svého majitele 24 procent psů, část z nich přitom má k dispozici jinou potravu. Nečekaný je také rozdíl v tom, kam psi koušou. Doma chovaní psi nejčastěji koušou mrtvé lidi do obličeje (73 procent případů), jen menšina (15 procent zdokumentovaných případů) do břicha. V přírodě je tomu přesně naopak: jen 10 procent okusování se týká hlavy, normálně psi začínají jíst žaludek a hrudník – aby se tak dostali k orgánům nejbohatším na energii.

Proč to psi dělají?

Zdá se tedy, že v chování domácích psů je něco podivného nebo atypického. Potvrzují to i údaje o tom, zda byli psi, kteří okusují své majitele, zneužívaní nebo týraní. Nepodařilo se to potvrdit ani u jediného případu. Někteří behaviorální biologové si to vykládají tak, že psi se tímto způsobem pokoušejí svého pána oživit: nejprve ho probouzejí tak, že mu olizují obličej, jak jsou zvyklí. Když to nefunguje, začnou používat „ostřejší“ metody, což v jejich zpanikařeném stavu může vést k pokousání obličeje – a to může v psech spustit ty nejzákladnější reflexy, tedy reakci na krev. Touto reakcí je konzumace masa.

Jistý podíl může mít také plemeno psa: data naznačují, že nejvíce psů, kteří sní svého pána, patří k větším plemenům, nejmenším plemenem, u něhož je toto chování zaznamenáno, je bígl. Podíl čistokrevných psů a voříšků je přibližně stejný. Mezi plemeny je zastoupeno mnoho druhů, od německých ovčáků, přes labradory až po takzvaná bojová plemena.

Text: MK