Klekni s pistolí u hlavy aneb žerty ve stylu Hamásu

Je těsně před obědem a po ulicích se prohánějí desítky starých automobilů různých značek. Jejich řidiče spojuje touha odvézt každého, kam potřebuje, a to co nejrychleji. Na svých dveřích sice nesou majestátní nápis taxi, ale jedná se spíše o hromadnou dopravu „palestinského typu“.

Gaza, místo prokleté i vychvalované. Tak tu stojím v prachu cesty a čekám na nějaký odvoz. Nemám pas. Militanté Hamásu mi ho kvůli krátkodobé změně vnitřních pravidel včera zabavili na hraničním přechodu Erez, tedy při vstupu do pásma směrem z Izraele.

Za šekel se dá jezdit všude ve vnitřním městě Gazy city. Jedno z mnoha aut konečně zastavuje a sveze mě a Omara, mého průvodce i překladatele, na Ministerstvo vnitra. Projíždíme okolo prostranství, kde pracují buldozery a na mnoha místech jsou vidět zbytky ohořelých staveb.

Neboj se, my přece nejsme žádní teroristé, my jsme Hamás!

„Tady bylo několik vládních budov, tedy před tím, než je Izraelci vybombardovali. Většina z nich byla postavena z různých dotací a příspěvků Evropské unie i dalších organizací,“ informuje mě Omar. Taktně zapomene již dodat, že izraelskou akci zapříčinily útoky militantů z Gazy na jih židovského státu. Nebo to možná byla odveta, za poslední odvetu odvety minulé? Těžko říci, pochybuji, že se v tom po těch letech bojů ještě někdo vyzná.

První opravdové setkání s Hamásem

Budova ministerstva působí nově a stále se na ní pracuje. Zamračení muži v černých uniformách nás po kontrole totožnosti pouštějí dovnitř. Moje první opravdové setkání s Hamásem mě naplňuje nervózním pocitem strachu a nejistoty. Tak trochu jako první sex, akorát bez toho potěšení. Jde přeci jen o organizaci, která je ve většině očí teroristickou a pro novináře s izraelskou akreditací potenciálně velmi nebezpečnou. Vybavuje se mi i vzpomínka na Itala Vitorria Arrigoni, na rozdíl ode mě silně pro-palestinského aktivistu, kterého před rokem místní militanti oběsili ve sklepě.

Procházíme řadou kanceláří a až po několika minutách konečně nalézáme tu správnou místnost. Muž sedící za stolem bude rozhodovat o mé bezprostřední budoucnosti. Omar pozdraví za nás oba a hned se pustí do vysvětlování. Arabštině příliš nerozumím a jediné slovo, jehož význam znám a neustále se opakuje je „novinář.“

Zajímavosti

Žerty ve stylu Hamásu

Chvílemi bouřlivá debata, chvílemi však jen takové přátelské povídání, se přede mnou rozvíjí již skoro hodinu či déle, když se ozve jeden z přísedících mužů: „Mluvíte francouzsky nebo anglicky?“ Malinko v šoku odpovídám, že angličtina bude lepší. Chvíli váhá, ale pak se začíná vyptávat na řadu otázek. Přidávají se i další. Omar malinko znervózní a s ním i já. Nejsem si úplně jistý, co jim řekl, jestli nezpanikařil a někde nezalhal. To by mohlo špatně dopadnou pro nás oba.

„Chci přičichnout malinko k okupaci, blokádě a vašemu falafelu,“ snažím se lehce žertovat, ale moc to nejde. Rozhovor se zatím ubírá neškodným směrem. Tedy až do chvíle, kdy se dostáváme k politice. Lehké narážky a stěžování si na lokální problémy nahradí přímé otázky. „Co si myslíš o Bin Ládinovi?“ zeptá se mě Abdullah, nejmladší úředník, který se jako jediný představil.

Drsný žert

Nyní se již opravdu ocitám na tenkém ledě. Mozek pracuje na plné obrátky a já se snažím nedat jednoznačnou odpověď, ale přesto ze sebe vypotit něco smysluplného. „Mohli bychom ho nechat kleknout s pistolí u hlavy před vlajkou a dát mu přečíst nějaké prohlášení,“ řekne jako by nic vážným hlasem muž mluvící plynně anglicky, „tedy pokud chce pas zpátky.“

Jiří Kalát začal sbírat zkušenosti v několika redakcích, jako žurnalista pracoval i v Havlíčkobrodském deníku. Toulavé boty ho zavedly na Aljašku, do Guatemaly, Mexika či na Nový Zéland. V nynější době žije v Jeruzalémě v Izraeli. Cestuje po této starobylé zemi a hledá informace, které by mu hlouběji osvětlily problematiku Izraelsko-palestinského konfliktu, místní kultury a života. Najednou se do místnosti vkrade napjaté ticho. Omar znatelně poblednul a ostatní se mi dívají přímo do očí. Podobná videa jsem již viděl a nekončí moc optimisticky. Přemýšlím co nyní, náhradní plány typu „utíkej, dokud tě někde netrefí“ mi nepřipadají zrovna moc chytré. Mozek zběsile pracuje a hledá nějaké slovní řešení, nějaká slova záchrany, když se všichni úředníci rozevřou smíchy.

„Neboj, my nejsme žádní teroristé, my jsme přece Hamás,“ řekne jeden z nich na vysvětlenou a poplácá mě po zádech. Pěkný vtip! Jestli jich dnes bude ještě několik, tak jsem za chvíli šedivý. Dalších pár minut následují otázky ohledně Fatahu a Izraele. Už mi dochází slovní obraty a klikaté odpovědi, když se objeví hlavní úředník a řekne, že je vše v pořádku. Vrátí mi pas a my můžeme jít.

Jen vyjdu ven a ucítím písek pod nohama je mi dobře. Volný, i když jenom relativně, ale hlavně naživu. Omar dostává už lepší barvu a vyřizuje pár telefonátů. Zdrželi jsme se celkem dlouho a je již pozdě odpoledne, tedy čas na pořádné jídlo a čaj. Sedíme v kavárně a já se usmívám. Mám zpátky pas a je mi dobře. „Měli bychom ti najít nějaké místo, kde zůstaneš na dnešní noc. U mě už to nepůjde, bojím se o rodinu,“ zakončí příjemné rozjímání můj průvodce. Do tváře se mu vrátil strach...

Zajímavosti

Žerty ve stylu Hamásu