Kdo se nejméně bojí smrti? Nová studie zrušila starý obraz světa

Strach ze smrti

Dlouhá léta se věřilo, že ze smrti mají menší obavy věřící lidé – bylo by to zcela logické; různé náboženské systémy nabízejí svým lidem nejrůznější představy o tom, že smrt není koncem, ale jen součástí něčeho většího. A často dokonce přicházejí s představou něčeho, co následuje po smrti. Jenže velká studie psychologů z Oxfordu ukazuje, že nic není tak jednoduché, jak se to jeví.

Výsledky této práce totiž ukazují, že nejmenší obavy ze smrti mají dvě skupiny lidí: silně věřící a pak silní ateisté. Vědci pro tuto studii shromáždili data z přibližně stovky dílčích prací na toto téma – celkem zpracovávali představy o smrti u 26 000 lidí. Výsledky shromáždili v odborném časopise Religion, Brain and Behavior. Většina osob pocházela ze Spojených států amerických, část ze Středního východu a východní Asie, vědci nijak nepřihlíželi k tomu, z jakých náboženských nebo kulturních skupin zkoumané osoby pocházely.

Vědci našli jasný vzor, který se opakoval ve všech zkoumaných skupinách. Lidé, kteří věřili opravdu, se smrti báli jen málo, naopak ti, kdo věřili jen povrchně, projevovali z konce života mnohem intenzivnější obavy. Rozdíl mezi „pravým“ a „povrchním“ věřícím vychází již ze starších metodik: opravdový věřící je člověk, který svou vírou opravdu žije a ztotožňuje se s ní. Povrchní věřící jsou lidé, kteří jen kvůli svému okolí projevují zájem o náboženské záležitosti, ale ve skutečnosti jsou jim vlastně otázky víry a náboženství v podstatě lhostejné. Pokud vám připadá toto rozdělení složité a znáte seriál Simpsonovi (a kdo by ho neznal), považujte za typického zástupce první skupiny Neda Flanderse, za povrchního věřícího Homera Simpsona.

Jak jsou na tom ateisti?

Nečekaně vysoké bylo procento silných ateistů, kteří neprojevovali strach ze smrtí – vědci to považují za vyjádření stoického pohledu na svět, kdy ateisté jsou vlastně celý život smíření s tím, že život nemá příliš smysl – a proto se jim snadněji opouští. Vědci ateisty nedělili na pravé a povrchní – což ukazuje, že jejich metodologie je typická spíše pro anglosaský svět. Například pro Českou republiku by totiž byl rozdíl mezi silnými (Bůh není) a příležitostnými (Bůh mě nezajímá, protože nezajímá nikoho kolem mě) ateisty velmi zajímavý – a zřejmě i ve výsledcích propastně odlišný.

Nejzajímavější pro psychology bylo, jak moc se od sebe jednotlivé studie ze stovky zkoumaných lišily – nacházeli mezi nimi obrovské rozdíly, spousta prací docházela ke zcela odlišným výsledkům než jiné studie. A to přesto, že použily stejnou metodologii. Oxfordský tým se domnívá, že to naznačuje, že regionální výsledky mohou mít mnohem větší dopad než rozdíly mezi vírou/nevírou.

Současně upozorňují, že samotný deklarovaný strach (nebo jeho nepřítomnost) ze smrti nemusí zase až tak moc znamenat – ve výsledku se jím lidské chování nemusí zase až tolik řídit a nemusí na něj mít takový dopad, jak by se mohlo zdát.

Text: MK