Kdo chtěl mít z lidí hlupáky?
Za čtení zakázaných knih nesoucí zajímavé poselství hrozily drakonické tresty. Trestala církev i hitlerovské Německo. A nejen oni.
Dopřejme si malou dávku fantazie a spekulace. Co by se stalo, kdyby se dnes na náměstích hromadně začaly pálit bible? A co třeba korány? Umíte si představit smršť komentářů, které by zaplavily sociální sítě a vznik politických uskupení, jež by chtěly těmito událostmi dláždit svou cestu do zákonodárného sboru?
Křesťanské zákazy
Než skončíme u hranic, na kterých jednotky nacistických SA pálily knihy ve velkém, podívejme se hlouběji do historie. Po celá staletí existovaly spisky, ať už knihy, nebo papyry, které vládnoucí vrstvě nevyhovovaly prostě jen proto, že mohly ohrozit jejich podíl na moci. A jak papír, tak papyrus přece tak dobře hoří... V rámci evropského kontinentu se jednalo zejména o Index librorum prohibitorum („Seznam zakázaných knih“), jež byl v letech 1559–1966 oficiálním seznamem publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Spisy prý mohly poškodit a podkopat sílu víry nebo mravy věřících a na seznam se dostaly jak knihy amorální, tak knihy odporující katolické věrouce a mravouce.
„Aby byla zachována neporušenost pravd víry a mravů, mají pastýři církve povinnost a právo dozírat, aby tištěným slovem nebo používáním hromadných sdělovacích prostředků nebyla poškozována víra ani mravy křesťanů; vyžadovat, aby vše, co se týká víry a mravů a má být křesťany vydáváno, bylo podrobeno posouzení pastýři církve; konečně mají povinnost a právo odmítnout spisy, které poškozují pravou víru a dobré mravy. (§ 2) Povinnost a právo podle § 1 náleží biskupům, jak jednotlivě, tak shromážděných na místních sněmech nebo na biskupských konferencích, pokud se to týká věřících svěřených jejich péči, a papeži, pokud se to týká veškerého božího lidu.“ Církev se může dokonce opřít o Bibli, kde v Matoušově evangeliu se lze dočíst o ochraně před hříchem. Slova, která se krásně dala aplikovat i na psanou formu. Existují záznamy o pálení knih ´s marnými uměními´, což pozdější poznámka v Kralické bibli vysvětluje následovně: ´…tj. s kouzly, hádáním z lín rukou, z tváří neb obličeje člověka, s planetářstvím, snů vykládáním a jinými pověrnými věcmi, což vše Pán Bůh přísně zapovídá.´“ tvrdí Kodex kanonického práva z roku z roku 1983.
Bible Kralická doslovně říká: „Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.“
Slovenský zámek Betliar a jeho knihovna Zdroj: Topi Pigula
Není možné vynechat talmud, který jakožto kniha „konkurenčního učení“ byl potírán zvláště energicky. Roku 1242 bylo z podnětu papeže Řehoře IX. a na rozkaz krále Ludvíka IX. Svatého spáleno v Paříži 20 vozů naložených zabavenými exempláři talmudu. Několikero papežů, jinak hlásající lásku a milosrdenství, přikázalo stíhat čtenáře talmudu, knihy a spisky zabavovat a nemilosrdně ničit. Jeden příklad za všechny: V roce 1593 vydal papež Klement VIII. bulu „Cum Hebraeorum malitia", v níž zakázal užívání talmudu jak křesťanům, tak i židům. Nikdo nesměl tyto knihy vlastnit, číst, kupovat, prodávat nebo tisknout a neposlušnost byla trestána ztrátou jmění a dalšími těžkými tresty, i tělesnými; nalezené exempláře talmudu měly být spáleny.
Nacistické pálení
Noc 10. května 1933 osvětlovalo světlo hranic živených papírem z knih světových autorů. Oheň pohlcoval knihy podepsané Einsteinem, Freudem, Mannem, Remarquem, Feuchtwangerem... a mnoha dalšími vědci a literáty z celého světa, jejichž největším proviněním bylo židovství nebo jen šíření „protiněmeckých“ názorů. Víte, kdo pálení skvostů vědění inicioval? Krom nacistických pohlavárů to byli i studenti, kteří pod (možným) společenským nátlakem či (stejně možnou) naivitou neodolali a pustili se do vyřizování účtů s těmi, od nichž se mohli a měli učit. Největší počet hranic se rozzářil ve „vůdcově“ Berlíně, ale ani další německá města nezůstala stranou. Berlínský proslov ministra propagandy Josepha Goebbelse byl přenášen rozhlasem, a poselství, jež mělo být naplněno znělo: „Židovský intelektualismus je mrtvý, zlikvidujte pozůstatky minulosti!“ Na hranicích vzplály i knihy s proroctvím Heinricha Heineho: „Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.“
I dnes se některá díla považují za ne-li přímo zakázaná, tak alespoň nedoporučeníhodná. Není řeč o pornografické literatuře – církev stále zvažuje, zdali je každá kniha pro správného křesťana vhodná.
Pašování knih do socialistického ráje
"Ty knihy dostávali nejrůznější lidé, měnilo se to od 60. do 80. let, např. u časopisu Svědectví byla část výtisků posílána na adresy vybrané podle telefonního seznamu, část byla cíleně pašována konkrétním lidem, kde se předpokládalo, že je předají dále," vysvětloval ve Studiu 6 Radek Schovánek z Centra pro dokumentaci totalitních režimů systém, kterým se dostávala literatura skrze železnou oponu. Dnes už se ví, že takzvaný „Marshalův plán pro duševní zdraví“ zahrnující pašování knih, platila skrze americkou vládu americká CIA. Vtipné je, že do bývalého SSSR pašovala i skvosty ruské literatury, jako byl Doktor Živago. Dodnes se neodtajnilo ani kolik knih se USA pokusily propašovat do východního bloku, ani kolik jich celníci či tajná policie zabavila. Není náhodou, že vznikla Knihovna ”zakázaných knih” Libri Prohibiti, shromažďující a zpřístupňující samizdatovou literaturu.
„Vždyť to není na Wikipedii a ani se to nedá vygooglovat.“ Tyto stesky zazněly při zadání domácího úkolu. Jenže lidstvo dávalo své vědomosti do knih stovky let, zatímco Wikipedie je na světě sotva pár let. V občance by měla datum narození 15. ledna 2001. A není v ní ani zlomek toho, co bylo kdy napsáno. A ostatně i dnes jsou knihy, které provází podivná image. Svého času byli stíháni vydavatelé českého překladu Hitlerova pamfletu Main Kampf. Snad se tento článek nedostane na nějaký “libri prohibiti“ seznam.
Text: Topi Pigula