Kavárny a fastfoody na kolečkách: Samořídící vozy radikálně změní silnice!
Dálnice zítřka mohou připomínat spíše rušnou ulici ve středu města.
I když stále ještě probíhá jejich zevrubné testování a k uživatelům se ještě nějaký čas nedostanou, samořídící vozy jsou již dnes realitou. Několikaleté testování na běžných silnicích prozatím prokázalo doposud bezchybnou orientaci vozů i mnohem bezpečnější řízení – dokonce tak moc, že všechny nehody, které samořídící vozy zatím zaznamenaly, byly důsledkem lidské chyby řidiče jiného vozu. Mnozí si tak již mnou ruce při představách, jak poklidná se během dekády stane silniční doprava. Jiní si však myslí, že nás čeká pravý opak – dálnice plné autonomních vozidel budou totiž prý rájem pro nové odvětví podnikání.
Jiný vzhled auta
Dnešní prototypy samořídících vozidel tradičně vypadají jako běžný silniční vůz s přimontovanými systémy detekce polohy a ovládání auta. Dá se s úspěchem předpokládat, že první komerční verze systému nebude příliš odlišná – ať už kvůli pořizovací ceně auta, absenci nynějších nových designů nebo kvůli pocitu, že řidič stále může převzít kontrolu nad vozem, bude interiér první generace samořídících vozů stále velmi důvěrným prostředím, i když se bude volant otáčet sám od sebe.
Velmi rychle si ale pasažéři i návrháři položí otázku, není-li možné vůz navrhnout i jinak, efektivněji a komfortněji. Po dekády pilované požadavky nad přehledností do všech úhlů nebo bezpečností najednou když ne zmizí, tak rázem ustoupí do pozadí. Ve chvíli, kdy samořídícící vozy po několika desetiletích od prvního výskytu zaznou tvořit majoritu silniční dopravy, zřejmě rapidně ubude i kolizí vzniklých lidskou chybou. A s tím dojde na největší změnu vzhledu automobilů od jejich vynálezu na počátku 20. století.
Designér Michael DiTullo si ta například u pokročilé verze samořídícího vozu představuje postupné zmenšování volantu, sezení spíše na způsob gaučů nebo možnost na čelní sklo promítat film. Jiné koncepty zase interiér rodinného vozu vidí jako jakousi zmenšeninu obýváku – uprostřed stolek, sedačky kolem něj. Není však nejmenší důvod, proč by návrhy měly podobnými nápady skončit. Naopak se zdá, že se samořídícími vozy na silnice vstoupí zcela nové způsoby podnikání.
Je libo kávu?
První možností na ráně je rapidní vzestup kultury sdílení vozidel. Pokud se auta budou řídit sama, odpadnou obavy z řidičova umění i nutnost omezeného provozu. Dnes mnozí tleskají progresivnosti aplikace Uber a řadě jí podobných, které dovolují prakticky komukoliv fungovat jako taxislužba – klidně i po cestě do práce. V budoucnu ale nic nestojí v cestě tomu, aby nástupci Uber auta i sami řídili. Pro někoho, kdo automobil použije jenom jednou denně nebo méně, nebude mnoho důvodů, aby nevyužil služeb všudypřítomné sítě sdílených samořídících aut. Tento úsporný druh silniční dopravy jde navíc přesně na ruku trendům nynější dospívající generace.
Ani tím ale nemusí změny skončit. Jakmile se zažije sdílení vozů formou taxislužby, konkurenční boj podle DiTulla dožene jednotlivé společnosti v tom nabídnout pasažérům více než jen převoz. Po čase mohou na silniční trh vstoupit kavárny nebo občerstvení – při cestě licencovaným „taxíkem“ Starbucks si prý budeme moct dopřát šálek kávy, při jízdě konkurenčním fastfoodem zase třeba hamburger. Minimálně v městských oblastech si auta začneme půjčovat podle preferovaných značek pití, jídla nebo jiné palubní zábavy. Dálnice začne připomínat městskou ulici plnou obchůdků za pochodu.
Stále bude existovat prostor pro vozidla ovládaná člověkem, ale spíše než v urbanistických oblastech, kde se časem mohou dokonce objevit zákony zakazující lidské řízení, budou stále více doménou offroadů nebo venkova. Vedle dramaticky jiného zážitku tak může trh samořídících vozidel vytvořit i miliony pracovních míst ve službách. I přes automatizaci práce v příštích dekádách ještě dlouho, možná dokonce nikdy nic nenahradí servírování jídla lidským personálem. DiTullo přiznává, že jeho vize nás realisticky může čekat nejdříve u druhé či spíše až třetí a čtvrté generace samořídících vozů. Střízlivě tedy snad kolem roku 2050.
Ladislav Loukota