Katastrofických požárů v Evropě přibývá

Hořící les na jihoevropském pobřeží jsme si zvykli vnímat jako obvyklou prázdninovou kulisu. Pak ale přišel požár v řeckém letovisku Mati, co do počtu obětí nejtragičtější v Evropě od roku 1900. Vědci varují, že může být hůř…

Hořící Řecko

Plameny zachvátily pobřežní oblast východně od Athén a o život připravily podle posledních zpráv nejméně 91 lidí, počet pohřešovaných, ale toto číslo možná ještě zvětší. V nejhůře postiženém letovisku Mati se lidé mnohdy nestačili zachránit ani úprkem do moře a někteří v něm naopak utonuli. Ať už katastrofický požár vznikl jakkoli – příčiny jsou stále v šetření – jisté je, že k tragédii došlo především kvůli nesmírně rychlému šíření požáru. To měl na svědomí silný vítr.

Svět se ještě nestačil vyrovnat s hrůznými podrobnostmi, které o pekle v Mati vycházejí najevo, a už zase hoří. Stát Kalifornie už evakuoval na padesát tisíc lidí a prezident Trump vyhlásil pro Kalifornii stav nouze. Několik lidí už oheň zabil a jen na severu Kalifornie spálil 360 km2 porostu.

Největší požáry v historii

Velké požáry ovšem nejsou v historii nejen Země, ale ani lidstva výjimkou. Doufejme, že vzhledem k dnešním technickým možnostem hašení už se nebudou opakovat takové tragédie, jako byly lesní požáry roku 1871 ve státech Winsconsin a Michigan – při nich totiž bylo dohromady zničeno více než 17 tisíc km2 lesa a životem zaplatilo přes 1 500 lidí. Tehdy bylo na americkém středozápadě už přes tři měsíce sucho. Když v okolí města Peshtigo a dalších měst vypuklo několik malých požárů, nikdo se příliš nevzrušoval. Pak ovšem přišel silný vítr a požáry se spojily. Města byla uvězněna v plamenech. V Peshtigo byly plameny tak silné, že dokázaly přeskočit řeku a spálit město na obou březích. Očití svědci hovořili o ohnivých tornádech, přeživších však nebylo moc. Většinou se zachránili v řece nebo v jiných vodních nádržích. Požár zůstal trochu ve stínu velkého požáru v Chicagu, který vypukl ve stejnou dobu, měl ale mnohem méně obětí na životech.

A když už jsme u rekordních požárů, téměř bez lidské asistence se obešly obrovské požáry na Sibiři v létě roku 1915. Gigantické požáry zničily 1 milión km2 lesa a hustý kouř se při nich dostal až do výšky 12 km. Následné „kouřmo“ způsobilo pokles průměrné teploty o 10°C. Bohudík se jednalo o velmi řídce osídlenou oblast, takže ztráty na životech byly minimální. Na počátku těchto požárů bylo opět velké sucho, při kterém vyschla nejen tajga, ale i 500 000 km2 rašelinišť – rašelina tu pak prohořela do neuvěřitelné hloubky dvou metrů!

Hoří všude, někde ale víc

K vzniku velkých požárů ale jenom sucho většinou nestačí. Vědci a hasiči hovoří o „požárním trojúhelníku“. Poněkud vzletně tak nazývají podmínky, které jsou k vzniku požáru potřebné: zdroj vznícení, palivo a kyslík. Další „pravidlo“ hasičů je „30-30-30“, což znamená teploty nad 30°C, relativní vlhkost pod 30 % a rychlost větru vyšší než 30 km/hod. Při takových podmínkách hasiči očekávají extrémní požáry. Před nimi není v bezpečí s výjimkou Antarktidy žádný kontinent, někde je ale půda přeci jenom více horká…

Pro vznik ničivých požárů je totiž příznivá kombinace vysokých teplot a dlouhotrvajících období sucha, která následují po období vegetačního růstu. Z tohoto pohledu patří mezi regiony, které jsou nejvíce ohrožené požáry, oblasti při pobřeží Středozemního moře, Kalifornie a jihozápad USA a Austrálie.

Bohužel, letos je nadprůměrně velký počet požárů v Evropě. A to ještě v zemích, které nebývají obvykle příliš postiženy.

Je Mati prvním varováním?

V analýze, kterou pro BBC provedli Profesor Stefan H. Doerr, profesor geografie na univerzitě v Swansea a šéfredaktor Mezinárodního časopisu Wildland Fire, a Dr. Cristina Santín, výzkumnice ze Swansea University, vyplývá, že severozápad Evropy zažívá vzácnou vlnu požárů. V období od 1. ledna do 24. července hořelo v Evropě 427 požárů. To je velký nárůst, protože průměr za stejné období v uplynulých deseti letech byl pouze 298. A navíc hoří ve „špatných zemích“.

Patří k nim například Velká Británie se čtyřnásobkem průměru posledních deseti let – hořelo v oblasti rašelinišť u Manchesteru i na loukách u Londýna. Ohromujícího 41násobku desetiletého průměru zaznamenalo Švédsko, kde hořelo na 18 500 hektarech. Násobně více hořelo také v ostatních severských zemích. Naopak středomořská Evropa, kde je obvykle velké množství požárů, je pod průměrem. Méně hořelo v Itálii, Chorvatsku, Španělsku i Portugalsku, což si lze vysvětlit poměrně chladným a mokrým jarem a začátkem léta.

Je to vlastně znepokojivé, protože sezóna požárů zdaleka není u konce – a pokud by jižní státy koporovaly trend těch severských, měli bychom se nač těšit. Vzrostlou vegetaci u Středozemního moře by v příštích měsících mohly podle analýzy BBC spálit požáry.

Naplňují se totiž obavy klimatologů, že změna klimatu přinese větší a častější výkyvy počasí. K nim bezesporu patří vysoké teploty, jeden ze spouštěčů velkých požárů. Nikoli ale jediný.

Člověk jako potencionální žhář

V Evropě je totiž absolutní většina požárů způsobená člověkem – na přirozené příčiny tu zbývají pouhá 2 % z celkového počtu (v Austrálii 25 %). Smrtelné požáry v Řecku jsou příkladem tragédie, kde počasí hraje jen jednu z hlavních rolí – ještě před několika dny bylo v Řecku uváděno méně požárů, než je běžné.

Pak ale začalo hořet v hustě osídlené oblasti poblíž Atén, a to podle satelitních snímků hned na třinácti místech najednou. Navíc u vesnic a městeček obklopených vysoce hořlavými borovicovými lesy a keři. To je jedno z nejlepších „paliv“ pro požár. Hoří totiž nejen stromy a keře, ale také odpad, který se v těchto porostech hromadí, tedy jehličí a suché větve.

Hořící požár je do velké míry závislý na větru. Bylo změřeno, že při rychlosti větru 10 km/h se oheň šíří australskou buší rychlostí kolem 0,5 km/h. Pokud se rychlost větru zvýší na 20 km/h, rychlost šíření požáru vzroste na 0,8 km/h. Při rychlosti větru 40 km/h, je rychlost postupu ohně již 1,8 km/h. V Řecku foukal vítr v nárazech rychlostí až 50 km/h.

Rychlost šíření požáru zvyšuje, také pokud se oheň šíří nahoru po svahu. Teplo, které se z něj šíří, vysušuje porost nad požárem. Kopcovitý terén rovněž ovlivňuje rychlost větru – při pohybu po svahu se jeho rychlost zvyšuje, jeho pohyb totiž není ve větší výšce zpomalován třením s povrchem. Experimentálně bylo zjištěno, při sklonu svahu 10° se rychlost postupu ohně zvýší dvakrát, a při sklonu 40° dokonce čtyřikrát.

Ať už byly požáry v Řecku založeny úmyslně nebo nešťastnou náhodou, člověk v nich hrál nejspíš smutnou roli. Vzhledem k tomu, že vědci předpokládají další zvyšování průměrné teploty na Zemi, riziko velkých požárů dál poroste. A to především ve středomořských oblastech, kde se předpokládá strmější nárůst teplot a úbytek srážek. Týká se to ale celé Evropy. Těmto změnám bychom se měli přizpůsobit. Rizika je možné snížit, třeba vyčištěním „paliva“ v okolí budov (např. uklidit alespoň popadané jehličí), budováním protipožárních přístřešků a v neposlední řadě vzděláváním obyvatel (čímž rozumíme seznámení s evakuačními plány).

Oheň totiž na Zemi byl, je a bude. Příroda se bez požárů dokonce neobejde – ale to už je jiný příběh.

Text: Jana Patková