Jsme uprostřed ramadánu – víte to?

Pohyblivý svátek

Ernest Hemingway ve svém románu Pohyblivý svátek vzpomíná na bujará léta strávená v Paříži. Jenže takovýmto pohyblivým svátkem je spíše ramadán, jehož počátek je odvozen od srpku měsíce a nemá své stálé datum. Jde o devátý měsíc islámského kalendáře a jeho posvátnost je odvozena od události pro muslimy extrémně důležité. V tomto měsíci se mělo proroku Mohamedovi dostat prvního zjevení Koránu, které lze připodobnit ke zjevení Božího jména Mojžíšovi v křesťanské věrouce. „Když začíná ramadán, tak se otvírají brány nebes a brány pekel se zavírají. Démoni jsou v měsíci ramadánu spoutáni,“ měl říci Prorok a tím zdůraznit posvátnost daného období. Zatímco v letošním roce vychází ramadán na období 16. května – 14. června, příští rok jej muslimové budou slavit v rozmezí 6. května – 4. června, a v roce 2020 přijde o něco dříve – 24. dubna – 23. května.

Ramadán – obecné „pravdy“

Na otázku, co se děje o ramadánu, se nejčastěji dozvíme, co se neděje. Muslimové během dne nejedí, nepožívají žádné drogy (alkohol, nikotin) a stravu si dopřejí až po západu slunce. Méně už ve společnosti rezonuje, že postní měsíc ramadán patří k pěti základním pilířům islámu a v nadsázce se dá v některých svých aspektech přirovnat ke křesťanskému půstu. A našinec už většinou netuší, že součástí ramadánu je v jeho závěru dávání almužny potřebným. „Třicetidenní půst (sawm, sijám) v měsíci ramadánu zavedl Muhammad v Medíně na jaře 624 namísto jednodenního půstu, připomínajícího starší židovský vzor. Islámští právníci koránské pokyny podrobně rozpracovali, s drobnými rozdíly mezi jednotlivými školami. Povinnost půstu platí pro každého dospělého (báligh), duševně (áqil) a tělesně (qádir) zdravého. Děti jsou vedeny k půstu zhruba od deseti let. Povinnosti jsou zproštěni lidé staří, nemocní, těhotné a kojící ženy, dále ti, kteří konají těžkou fyzickou práci, a lidé na cestách,“ píše se v publikaci Islámská právní kultura. Z hlediska půstu, který je odvozen od východu a západu slunce to mají mnohem horší muslimové žijící dál od rovníku. V loňském roce by se muslimští studenti univerzity v islandském Reykjavíku postili 20 hodin, zatímco jejich kolegové v Indonésii by se potravy a pití zřekli na „pouhých“ 12 hodin.

Na západní frontě klid

Vzpomínáte si na výlevy některých dnešních politiků varujících před přílivem migrantů, kteří měli následně ve velkém znásilňovat, plenit znemožnit slavit Vánoce? Měli přijít z východu, dobýt (z jejich úhlu pohledu) západní hranici a svou věroukou kolonizovat Evropu. Něco podobného hrozilo naposledy v dobách Osmanské říše, kdy se roku 1683 zastavila invaze Turků před Vídní. Nejsou to ani dva roky, co vysokoškolský pedagog a zřejmě člověk toužící po politické funkci vyděsil některé Pražany imitovaným útokem džihádistů, zatímco jiní brali jeho vystoupení se samopaly a velbloudem na Staroměstském náměstí jako nepovedenou pouliční divadelní maškarádu. Zatímco některé protiislámská politika vynesla do vrcholné politiky, jiným jejich sázka na nenávist nevyšla. Právě se nacházíme uprostřed ramadánu a nic nenasvědčuje tomu, že by se blížilo naplnění katastrofické vize, která ještě před nedávnem okupovala mediální prostor. Nonstopy celonočně nalévají alkohol, v hernách drnčí automaty a i nadále kvete tu více, tu méně utajená prostituce.

Text: Topi Pigula