Jak změní umělá inteligence veřejnou službu? Je lepší politik, nebo robot?

Robotický politik by se neměl dát uplatit

Ať se zeptáte kohokoliv na politický názor, nejspíše vám v jádru odpoví, že problémem jsou lidé na druhé straně barikády. Ať už je to tím, že jsou zkorumpování, hloupí, chytří anebo nad sebou mají ještě někoho mocnějšího, výsledek bude v součtu stejný. Politika je významná, problém jsou lidé. Co když však lidi u moci nahradí umělá inteligence? Strojové myšlení už dnes může vládám pomáhat a jeho role nástroje bude nejspíše jenom růst. Může se však stroj dostat přímo ke kormidlu státu?

Stroj moudřejší člověka

Umělá inteligence je realitou. Nikoliv tak, jak nás o tom učily filmy – k rozdílu mezi nimi se ještě dostaneme. Rozhodně však již dnes samostatně se učící algoritmy existují a v mnoha oborech dovedou lidskou snahu překonat. V experimentální medicíně již dnes víme o programech, které se například dovedou naučit rozeznávat riziko srdeční choroby z atypického průchodu krve očními cévami. Něco podobného je za hranicí schopností lidských smyslů.

Není žádný důvod se domnívat, že by podobně sofistikovaně nemohly umělé inteligence operovat i s ekonomickými a společenskými daty – tedy s tím, co v součtu znamená vládnutí moderním státům. Nemluvíme teď samozřejmě o umělé inteligenci na úrovni člověka. AI, která by byla schopna si uvědomit sama sebe a vést s lidmi filozofické debaty o smyslu života, je stále nejspíše několik desetiletí vzdálená.

I velmi úzce specializované umělé inteligence jsou však schopné lidi ve svém oboru zájmu dnes již překonat. V příštím desetiletí budou nejspíše jejich kapacity jenom dále růst. Bylo by nepravděpodobné, že se AI naučí řídit letadla, auta, rozeznávat a léčit choroby nebo třeba doručovat pizzu... a nikoho by přitom nenapadlo její talent aplikovat i pro vládnutí. Jak by na něco takového mohlo dojít?

Dvěma cestami

Existují v zásadě dvě možnosti implementace strojového učení v politice – seshora dolů a zdola nahoru. Ten první znáte z fikce jako Terminátor nebo Já, robot. Někdo (typicky zlá umělá inteligence) se dosadí do pozice diktátora a typicky začne hubit lidskou rasu nebo alespoň jí diktovat správné chování. Může to být, jako ve filmu Já, robot, i u benevolentních důvodů. Tak či onak je však výsledkem autokracie. Jinou variací, o fous bližší realitě, by bylo svěření moci strojům lidskou vládou – zprvu ne zcela. Ale třeba autonomní vedení války či ekonomie nějakou pokročilo umělou inteligencí by mohlo být jednou představitelné. Daleko pravděpodobnější scénář však bude opačného ranku – tedy zvolení umělé inteligence do vedoucí pozice demokratickou cestou. Již dnes AI dvakrát kandidovala – nikoliv sama za sebe, ale v tandemu se svými programátory. Jednou se tak stalo v Rusku, kde algoritmus jménem Alice z dílny místního startupu v posledních prezidentských volbách dostal 25 tisíc hlasů. Podruhé pak, nepřekvapivě, v Japonsku, kde programátor Michihuto Matsuda kandidoval jménem své AI na pozici starosta okrsku v Tokiu. Oba případy zjevně balancovaly na hraně satiry. Nemusí tomu však být napořád.

Stejně jako státní administrativy pro své potřeby přejaly internet a počítače, lze očekávat, že v roli podpůrných systémů začnou časem využívat i nejrůznější specializované strojové inteligence. Dnes analýzy pro různá ministerstva vypracovávají jenom lidé – možná již v příští dekádě ale tuto roli můžou převzít právě hlavně stroje. Vedení v tomto sektoru povedou soukromé korporace. Jakmile první z nich úspěšně uplatní poradenské algoritmy a začne tak válcovat konkurenci, přechod státní správy bude otázkou času. Státy, kterým to bude trvat déle, budou také déle v ekonomické nevýhodě. Co vše v praxi takové umělé inteligence budou možná už brzy dělat?

Terminátor jako účetní

Nejprve k tomu, co dělat asi nebudou – chodit ulicemi ve formě lesklých robotů a střílet po lidech laserové paprsky. Namísto toho bude její vliv daleko subtilnější a pro většinu lidí i neviditelný. V Bostonu například již vznikl algoritmus, který optimalizuje dopravu po městě a silniční dopravu. Pokud by i Praha přišla s podobným plánem, nejspíše by bylo málo Čechů, kteří by pro něco takového nezvedli palec nahoru. Ve Francii jiný program předpovídá dopad reformy pracovních regulací na trh práce.

Podobné programy by mohly činit doporučení pro lidi u moci, nejde však stále o skutečné "politiky". Jinou cestou k aplikaci jsou naopak programy komunikující s občany. Například právní systém je dnes překomplikovanou změtí regulací a nařízení, kterému občas nerozumějí ani samotní právníci. Idea AI, která by byla schopna vysvětlit lidem právo, či naopak přeformulovat jejich požadavky v zákony, je proto doslova revolučním nápadem. Francouzský matematik Cédric Villani se ale již dnes snaží vytvořit něco podobného pro francouzskou vládu.

Jako u většiny vynálezů, implementace nových technologií bude generační záležitostí. Zpočátku budou lidé proti novotám brojit, pokud však budou novoty fungovat, majorita je časem přijme. I kdyby AI dosáhla dokonalosti v dohledné době (což se asi nestane), bude následně trvat 20 až 40 dalších let, než bude podobná majorita ochotná akceptovat možnost, že hlavou státu může být stroj. Nemusí se stále jednat o diktaturu, lze si třeba představit, že stávající triumvirát exekutivy, zákonodárné moci a soudů doplní cosi čtvrtého řízeného hlavně autonomně. Pokud to nebude fungovat, stroje lze rozbít vždy. A pokud bude... moc zbylých složek bude postupně erodovat.

O strojích a lidech

Je nasnadě, že mnohým lidem bude podobná vize nejspíše proti srsti. A je to přirozené. Před dvěma stoletími byla mnoha lidem proti srsti i představa dnešní demokracie. S AI však objektivně souvisí celá řada skutečných rizik. Stroje budou tak chytré a objektivní, jak jim to bude nařizovat prvotní program. Měnit jejich názory či je korumpovat, chcete-li, půjde vložením neúplných nebo upravených dat. Žádný vladař nemůže vládnout dobře, pokud nemá dobré informace. U umělé inteligence tomu nebude odlišně.

Na obzoru je však zřejmě nová technologická revoluce. Umělá inteligence, robotika, genetika i kosmonautika budou dost možná mít už v polovině století radikální vliv v lidské ekonomice i společnosti. Bylo by překvapivé, a vlastně i kontraproduktivní, kdyby politické systémy na tyto změny nereagovaly a držely se stále mustru 20. století. Státní celky, které se novému status quo přizpůsobí dříve, budou v novém věku dominovat. A naopak celky, které se budou držet systémů starých – a dnes prakticky všemi kritizovaných – vytvoří základ nové verze rozvojového světa.

Jako u všech nástrojů, i role umělé inteligence v politice bude záležet na tom, jak s ní naloží lidé sami.

Text: Ladislav Loukota