Jak zachránit deštné pralesy v Indonésii? Tady je jediný možný způsob!

Jedním z těchto míst je i škola SDi - Ar-raman islamic elementary school. Zastrčená v palmovém háji, mezi bambusovými chýšemi. Na první pohled ničím neláká k návštěvě. Řídí ji manželé Zuhirman a Baiq Rahma. Malí caparti nám hned při příchodu podávají ruku a pak si ji přikládají k čelu.

Jako výraz úcty. Ještě před rokem tu měli sedm učitelů, do dneška zbyli jenom čtyři. "Za 70 tisíc rupií měsíčně (necelých 130 korun) by tuhle práci dělal málokdo," říká smutně samozvaný ředitel. "Víš, co je horší než málo peněz?" ptá se nás jeho sympatická manželka. "Nepomůže nám ani nikdo ze sousedů. Všichni nám závidí a myslí si, že když to děláme už dva roky, musíme mít hodně peněz." Za co jste v nedávné době utratili tři a půl tisíce korun? Zuhirman, Baiq Rahma a jejich 35 studentů s tímhle rozpočtem musí vyžít celý rok.

Chudí a nevzdělaní obyvatelé Indonésie prodávají za babku své lesy velkým korporacím a vzácné deštné pralesy této země ustupují plantážím na palmový plej. Dokud nebudou místní lidé opravdu vzdělaní, nikdy nepochopí, proč by neměli těmto tlakům ustupovat. (red.) Školu založil v roce 2012 pan Zuhirman na svém vlastním pozemku. Všeobecné vzdělání je v Indonésii dlouhodobým problémem. Zuhirman byl jeden z mála obyvatel vesnice, který měl možnost studovat. Po dokončení vysoké školy se vrátil zpátky s cílem předávat své vědomosti dál. Děti začal vyučovat se svým otcem v provizorních podmínkách - v garáži, na malém kousku půdy, nedaleko svého domu. Nikde v okolí žádná jiná škola nebyla. Hned první rok jedinou třídu jeho školy navštěvovalo 24 prvňáků. Většina zdejších obyvatel je velmi chudých. Živí se rybolovem nebo pracují jako dělníci. Ze svých malých platů (často pod 100 Kč na měsíc) si nemohou dovolit platit vzdělání svých dětí. V současnosti tu studuje ve čtyřech třídách 35 dětí ve věku od 7 do 10 let. Dojíždí sem i děti z okolních vesnic. V tomto roce manželé plánují otevřít další třídy.

Škola nemá hotové obvodové stěny, chybí podlaha a část střechy. Vyučuje se z několika málo učebnic, které mají pouze učitelé. Děti učebnice nemají, jednoduše jsou pro ně příliš drahé (jedna vyjde v přepočtu na zhruba 80 Kč). Příliš nepomáhá ani indonéská vláda, státní podpora školství je totiž velmi špatná. V roce 2014 dostala škola na platy učitelů a provozní výdaje pouhých 750 Kč na měsíc. Na jednoho učitele pak připadal plat necelých 130 Kč měsíčně (jenom pro představu – typická indonéská polévka "Bakso" stojí zhruba 18 Kč, vydatnější Nasi goreng, smažená rýže s vajíčkem, vyjde skoro na trojnásobek). V roce 2015 škola už žádnou podporu od státu nedostala.

Budeme čekat, až Indonésie ekologicky zkolabuje a vyšle do světa další velkou migrační vlnu, anebo, jak se říká, pomůžeme přímo na místě? Nefunguje zde elektřina a neteče ani voda. Ještě před rokem ve škole pracovalo 7 učitelů, do dneška tu zbyli jen čtyři - ředitel Zuhirman, jeho žena Baiq Rahma a dva další. Občas jim vypomáhá několik známých. Oba manželé berou školu za své poslání. Aby ji nemuseli zavřít a zároveň uživili sebe a svého malého syna, po vyučování prodávají Bakso a ryby, které v noci pan Zuhirman uloví. "Hodně lidí nás stále podceňuje, nevěří, že to dokážeme. My však věříme, že existuje dostatek lidí s dobrým srdcem, kteří nám pomohou," dodává optimisticky Baiq Rahma.

REPORTÁŽ O TÉTO ŠKOLE SLEDUJTE V NEDĚLI 17. DUBNA V POŘADU PRIMA ZOOM SVĚT V 9:20 NA TV PRIMA

Přispět ve veřejné sbírce na podporu školy můžete na následujícím odkazu

Jakub Freiwald