Jak by vypadalo Česko, kdyby zkolabovala civilizace? Kdo by přežil?

Myšlenku, která čas od času napadá každého z nás, dotáhli do teoretických detailů posluchači Fakulty architektury VUT Brno.

Celý koncept má název Architektura nedostatku a je pohledem studentů na to, co by mohla začít dělat města, vesnice i každý jeden z nás, a jak bychom měli začít pozvolna měnit své chování, abychom jednoho dne nebyli fatálně zaskočeni.

Hosty Martiny Kociánové v Pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 byli: vedoucí projektu Ing. arch. Jan Mléčka a novinář David Daniel, který tuto práci zasadil do fabulovaného, smyšleného příběhu, jak by to všechno jednou v budoucnosti mohlo vypadat.

Martina: Jak byste stručně popsal studii, kterou jste vypracovali? V čem je jiná než ty ostatní, v čem je specifická?

Jan Mléčka: Smyslem celé studie, podobně jako každého živého organismu včetně člověka, je touha přežít. A jsme si plně vědomi toho, že člověk jako jedinec nemůže přežít. Dokonce to není možné ani v úzké skupině lidí.

Pokud má člověk skutečně přežít, tak nikdy nesmí být sám. Člověk není určený k tomu, aby žil sám. Vždycky potřebujeme společnost, a to proto, abychom dokázali projít celou řadou nepříjemných situací: krizí, kolapsů nebo chcete-li katastrof. Takže celý ten projekt, pokud ho mám stručně charakterizovat, tak je o tom, jak společně přežít.

Martina: Stojí na tom, že se společnost postupně proměňuje. Že to není nějaká skoková změna. Je to, myslíte si, jediná šance?

Jan Mléčka: Pokud vezmu základní rozdíl mezi evolucí a revolucí, tak zatímco evoluční změna je postupná a vede k přežití, tak revoluční skoková změna znamená jakýsi návrat zpět.

Každá revoluce, byť je motivovaná sebelepšími úmysly, tak v konečném důsledku vždycky posune společnost zpět a nějakou dobu trvá, než dosáhne zpátky na jakési standardy, na které byla zvyklá.

Proto jsme záměrně zvolili koncepci postupné změny tak, jak se proměňuje společnost, a každá společnost i naše se poměrně výrazně proměňuje v čase. Rok za rokem, desetiletí za desetiletím.

Pomocí několika málo vstupů do tohoto procesu změny lze postupně dosáhnout stavu, ve kterém budeme jako společnost maximálně odolní, maximálně rezistentní vůči případným změnám, které můžou přijít.

Martina: Řekněte mi, jak se rodily plány na přežití po kolapsu? Protože vaše studie se týká jakési postapokalyptické doby, ale zároveň velice intenzivně pracuje s dobou před touto zásadní změnou. Kladete důraz právě na tu přípravu.

Jan Mléčka: Důležitá byla volba perspektivy. Mohli jsme k tomu přistoupit jako skutečně k profesionální vědecké práci a snažit se to naplnit jako téma, které pak představíme veřejnosti. Mohli bychom říct, my jsme vás přišli spasit. Byla by to mesianistická poloha směrem shora, což by mělo patrně za výsledek, že by se to uložilo do šuplíku a všichni se na to snažili co nejrychleji zapomenout.

Proto jsme zvolili perspektivu zezdola. My to s těmi lidmi společně spoluprožíváme prostým pozorováním aktuálního života jednotlivých okamžiků dne.

Dobrý hospodář v okamžicích, kdy má dostatek, kdy se urodí, tak plánuje, jakým způsobem uloží zisk, aby potom, když bude třeba neúroda, dokázal přežít.

Podobně poměrně malými změnami ve stávajícím chování společnosti, které jsou víceméně založené na dobrovolnosti, na sociálních vazbách mezi lidmi a posílení sociálních vazeb mezi určitými skupinami lidí, jsme se dostali do fáze, že dokážeme vytvořit jakousi společnost, která je připravená. Dokonce si troufám říct, že ideální stav je ten, že by ten kolaps prožila tak, že by ho ani nevnímala, že vlastně by fyzicky nenastal.

Martina: Teď se na něho začínáme společně těšit. Jsme připravení?

David Daniel: Mě na tom zaujalo to, že ten koncept je promyšlený pro všechny. Že se na tom řešení katastrofy budou podílet všichni, každý podle svých možností a dobrovolně.

Cílem je vytvořit jakousi transformovanou společnost, která bude dál fungovat a bude mít nějakou perspektivu. Přijde mi to velice zajímavé. Je to rozdíl od prepperů, kteří podle mého názoru trochu infantilně budují tajné bunkry, shromažďují potraviny, benzín, zbraně a počítají s tím, že jednou prostě ti hloupější buď zahynou dobrovolně sami, anebo je ti preppeři v sebeobraně budou muset postřílet.

Ve kterém státě Evropy mají lidé mezi sebou nejsilnější vazby? Jak toho dosáhnout? Existuje způsob, jak zajistit, aby lidstvo přežilo jako celek? Lze se na katastrofu připravit tak, aby nebolela? Proč by přípravu na přežití měl řídit stát a ne jednotlivé samosprávné celky? Přečtěte si celý rozhovor: