Jak vypadala Hitlerova sbírka umění? Sbíral mazaly, jako byl on sám, anebo opravdové umělce?

Adolf Hitler sevřený k betonových kobkách svého bunkru tušil, že konec je neodvratný a jen několik dnů před svou sebevraždou se pokusil odvézt umělecká díla z rozstříleného Berlína. „Dne 21. dubna 1945 vyrazilo po rozednění letadlo typu Junkers 352 s Hitlerovým archívem na palubě a po třiceti minutách bylo sestřeleno poblíž bývalých československo-německých hranic,“ píše Jiří Kuchař v knížce Hitlerova sbírka v Čechách: obrazy, dary, psací stůl. Kdyby se v roce 1907 a 1908 dostal na vídeňskou Akademii výtvarných umění, mohly se světové dějiny ubírat mírumilovnějším směrem.

Nicméně jeho dva neúspěšné pokusy jasně ukazují, že k malířství tíhnul od mládí. „Vůdce je v podstatě umělecky citlivý člověk, svým instinktem spolehlivě pochopí každou situaci a jeho závěry jsou vždy srozumitelné a pronikavě logické,“ prohlásil o něm v roce 1932 pozdější ministr propagandy Joseph Goebbels, který v té době pracoval jako novinář. Na Hitlerův vkus či příklon ke kýči ukazují umělecká díla, na která vydával ze státní pokladny stovky tisíc říšských marek.

Claus Bergen (1885–1964) na rozdíl od Hitlera výtvarné umění vystudoval a to na akademii v Mnichově. Mimo jiné vytvořil více než 450 ilustrací pro knihy Karla Maye. Do NSDAP vstoupil už v roce 1922 a aby umocnil svou loajalitu, potvrdil své členství ještě jednu v roce 1932. Vypadá to, že šlo o „kovaného“ nacistu se silným příklonem k rasistické ideologii. Byl výborným malířem zejména námořních válečných motivů a svůj talent rozvinul už během 1. světové války. V letech 1937–1944 se jeho obrazy objevovaly na Velkoněmeckých uměleckých výstavách (některé zdroje uvádějí 13 obrazů, jiné 15 děl). Už v roce 1936 od něj Hitler koupil obraz Seydlitz im Kampf za 400 RM. Díky zařazení mezi Gottbegnadeten-Liste, tedy umělců nadaných bohem, se nemusel vrátil do vřavy frontových bojů. Hitler, fascinován jeho obrazy zachycujících rozbouřené moře a válečné scény, za ně neváhal platit desetitisícové částky.

Franz Eichhorst (1885–1948) naopak nikdy nepodanou přihláškou do NSDAP nedal najevo svou náklonnost k nacionálnímu socialismu. V roce 1940 zaznamenal velký úspěch, kdy od něj vůdce koupil všech 15 obrazů vystavených v rámci velké výstavy. V naprosté většině se jednalo o scény zachycující boje v oblasti Mogileva. „Celkem za díla tohoto frontového tvůrce utratil v Mnichově přes sto tisíc,“ udává Jiří Kuchař.

Hermann Grandl (1883–1964) patřil mezi nadané umělce, kteří měli umělecké sklony v rodině, jeho strýc Max Josef Grandl patřil mezi uznávané secesní umělce. Hermann Grandl se specializoval na romantické krajinné motivy, což plně odpovídalo pojetí, jak chtěl Hitler vidět svou domovinu, eventuálně Němci „osídlenou“ oblast. Není divu, že jeho díla padla Hitlerovi do oka a okamžitě jej jako umělce začal protežovat. „Zažil jsem nezasloužené štěstí, dostalo se mi nejvyššího vyznamenání, na jaké může německý muž pomyslet a v jaké může doufat, být navštíven Führerem, prožít několik hodin vedle Führera,“ napsal v dopise z 19. října 1937. Od toho roku se staly jeho obrazy výrazně vyhledávanými, a protože se jednalo o vůdcova oblíbence, kupovali jej i straničtí funkcionáři NSDAP. Hitler mu dokonce zadal zakázku na obrovské obrazy pro jídelnu Nového říšského kancléřství a podle pozvání na vůdcovy narozeniny se stal i jeho přítelem.

Paul Hermann (1864 – datum úmrtí neznámé) vyrůstal u svého strýce, který roku roku 1910 získal Nobelovu cenu za literaturu. Tento umělec se spřátelil s vrchním architektem nacistického režimu Albertem Speerem, jenž se mimo jiné stal ministrem zbrojního průmyslu. Pustil se do velkých pláten zobrazující důležité stavby režimu a bravurně zvládal i davové scény. Za obraz Večerka na dni strany v Norimberku získal 25 000 říšských marek. V lednu 1944 mu byla propůjčena Goetheho medaile, což vyvrací rok úmrtí 1940, jak uvádějí některé encyklopedie. Zmiňovaný obraz byl součástí sbírek, které se v rámci válečného „schovávání“ dostaly i do českého Vyššího Brodu.

Kniha Hitler´s Salon věnovaná věnovaná výstavám a skupovanému umění, které se objevilo v Mnichově v létech 1937–1944 mimo jiné uvádí 3 díla tohoto autora v celkové ceně 55 000 RM, které zaplatil Hitler ze státní pokladny.

Richard Klein (1890–1967) byl dalším z přátel Alberta Speera, díky kterému se dostával k velmi lukrativním státním zakázkám. Goebbels i Hitler si pochvalovali jeho ztvárnění medaile pro Velkou národní cenu. Ne nadarmo se mu přezdívalo Plaketten-Klein, neboť plakety a medaile se staly jeho doménou. Mimo jiné jimi byli vyznamenáváni lidé mající zásluhu na odtržení Sudet od Československa a jejich připojení k Říši. I od něj si Hitler několik děl koupil, za zmínku stojí akt odpočívající ženy, jenž stál říšskou pokladnu 10 000 RM či socha německého letce za 35 000 marek.

Adolf Ziegler (1882–1956) I jeho díla se dostala po nepovedeném transportu Hitlerovy sbírky do Vyššího Brodu. Jeho osud je spjat s nacistickým režimem i z jeho odvrácené stránky. Jeho zřejmě nejslavnějším dílem jsou čtyři nahé ženské postavy zobrazující Čtyři elementy. Visel mimo jiné i v mnichovské budově Führerbau, takže jej mohli obdivovat i aktéři potupné mnichovské dohody. Jeho hvězda stoupala spolu se silou nacistické ideologie. Přesto ale byl obviněn z velezrady a poznal “pohostinství” koncentračního tábora v Dachau. Naštěstí tam zůstal jen několik týdnů.

Miliony marek, které Třetí říše utratila za umění, ať už se jedná o plátna, či sochy, dokonale shrnuje publikace Hitler's Salon: The Große Deutsche Kunstausstellung at the Haus der Deutschen Kunst in Munich 1937–1944. V kultuře, stejně tak jako například ve sportu, si nacistické Německo selektivně vybíralo své oblíbence, přičemž největším handicapem byl podíl židovské krve nebo příklon ke komunismu. To ale nic nemění na tom, že Hitler, přes všechny své nemoci a záporné vlastnosti, disponoval jistým smyslem pro krásno. A podivuhodně „neomezeným“ válečným rozpočtem.

Text Topi Pigula