Hřeby trčící z hlavy, krvavé zuby čertů, bubny a zapálené pochodně – to je tradice, kterou v Rakousku považují za veselou

Okamžik, kdy jsem přestal věřit v čerty

Snad každé malé dítě alespoň zprvu věří, že čerti existují. Zvláště když jim to rodiče těsně před Vánoci připomínají. „Nezlob, nebo si tě odnese čert!“ Byl jsem na tom podobně, jenže léta pomalu přibývala a nedůvěra se prohlubovala. Existuje Ježíšek? Pokud ano, proč schovává dárky do skříně a nedá je rovnou pod stromeček (ano, byl jsem zvědavé a zvídavé dítě, které vědělo, kam rodiče schovávají klíč).

Podle toho co jsem věděl, tak Mikuláš byl ten hodný, co rozdává sladkosti, anděl naprosto nepochopitelná bytost, která asi dělá Mikulášovi sluhu, ale jinak moc užitečný není, a čert je ten zlý, co je špinavý, chrastí řetězem a může trestat zlobivé děti. A jednou musel přijít okamžik prozření. Šestého prosince večer jsem se díval z okna. Naproti v domě svítily svíčky, tu a tam sídlištěm prošla dvojice či trojice bytostí, to podle toho, jestli se podařilo sehnat anděla či nikoliv. Když tu najednou se z průchodu mezi domy vynořil subtilní Mikuláš, oblečený v bílém a s plnovousem šoupnutým na stranu, prohýbající se nikoliv pod pytlem s dárky, ale pod totálně opilým čertem. To byl Okamžik „O“. Čert je jen převlečený opilec a Mikuláš je jeho kamarád.

Krampuslauf

Ovšem naprosto jiná hra jsou rakouské průvody čertů zvané Krampuslauf. Hřeby trčící z proražené lebky, vyceněné zuby z něčeho, co není ani tak tváří jako spíše mordou, ohně, bubny… prostě atmosféra, která kdyby se neodehrávala na náměstí plném lidí, ale ve filmovém hororu, mohla by způsobit děsivé sny. I tak je vidět, že děti, přestože je rodiče ujišťují, že se ji nic nestane, se u nich drží těsněji než obvykle a některé nemají daleko k pláči. Jiné si naopak čerty hrdinně pohladí a ti, pro které je rakouská tradice skutečnou tradicí, tedy nejsou u něčeho podobného poprvé, už jsou za zkušené diváky. Definice krampusových průvodů zdaleka nevystihuje rádoby děsivou realitu.

„Krampus je rohatá antropomorfní figura, která v rakouském a jihoněmeckém folklóru odpovídá českému čertovi, průvodci sv. Mikuláše. Postava Krampuse se objevuje 5. prosince, obvykle v doprovodu sv. Mikuláše. Mikuláš děti odměňuje dárky, zatímco Krampus má za úkol potrestat zlobivé děti. Krampus zlobivé děti sní a kolem 22. prosince se přemění v normální lidskou bytost a nic si nepamatuje.“ Rohy má Krampus proto, že je napůl kozlem, napůl démonem, přičemž rohatí démoni mají svůj původ už v předkřesťanských dobách a křesťané si představu pekla a čerta monopolizovali pro své výhrůžky. Svatý Mikuláš se stal populární v Německu kolem 11. století, stal se součástí tradice a nebýt zákazu v roce 1923, jednalo by se o tradici nepřerušenou. Součástí zákazu a „varování“ byl i tisk a distribuce brožurky Krampus je ďábelský muž, v níž byly uvedeny důvody, proč je dobré se této tradici vyhnout.

Jak vidno z mnoha nejen rakouských, ale v posledních letech i českých průvodů, tradice nezhynula a ďábel se po náměstích prohání pořád. Jen ty kostýmy jsou mnohem méně čertí a mnohem více zombie. Ostatně stačí si jen porovnat historický obrázek a současný průvod, aby bylo jasno, že k vyděšení nestačí už mít jen kostým a řetěz. A co na to jedenáctiletá dívenka. Ta měla jasno: "Fuj, ti jsou hnusní." Text: Topi Pigula