Geniální nový plán na záchranu ohroženého druhu prasat: sníme je

Americký poddruh prasete nazvaný mulefoot se vyznačuje třemi specifiky: jsou obvykle černá, jejich kopyta připomínají kopyta oslí a jsou rovněž kriticky ohrožená. Registrovaných prasat mulefoot zbývá na světě už jenom 500 kusů. Naštěstí vznikl ambiciózní plán na jejich záchranu - chovat je ve velkém na maso.

Lesk a bída (velko)chovu

Zní to jako notně cynický paradox, autorka plánu, farmářka Susan Frank ze státu Maine a majitelka posledních mulefootů na světě, vidí v ekonomicky rentabilním chovu jedinou šanci na záchranu druhu. "Vím, že to zní divně, ale musíte ohrožený druh prase sníst, abyste jej zachránil," řekla pro Associated Press, "Je to jediný způsob, jak tento druh rozšířit." Její kolegyně Darlene Goehringer vysvětluje "Pokud je nikdo nechce pro jejich vepřové, proč by mulefooty někdo vůbec choval?"

Frank dostala na svůj projekt velkochovu a šíření muletfootů od amerického ministerstva zemědělství dotaci 50 tisíc dolarů, cílem je ve spolupráci s organizací Livestock Conservancy především zvýšit počet kusů nad kritickou mez nezbytnou pro další pokračování druhu. Tato cifra, tzv. nejmenší možná izolovaná populace s dobrou prognózou přežití (minimum viable population – MVP), ve volné přírodě konotuje zejména rezervy pro případ přírodní katastrofy - od určitého počtu, a platí to hlavně v zajetí, však druh může čelit i problémům z malé genetické pestrosti. Počet 500 kusů je přitom na nejspodnější možné hranici - a to jenom budeme-li ignorovat právě genetickou pestrost.

Mulefooti mají navíc oproti běžně chovaným prasatům určitou nevýhodu v tom, že jsou tradičně chovaní na pastvinách, jež vyžadují větší prostor a investice než uzavřené a zastřešené vepříny. Navzdory tomu je přitom jejich maso považováno za objektivně lepší, vyznačují se také vyšší odolností vůči nemocem. V Americe vznikli mulefooti někdy kolem roku 1900, jejich předchůdci byli přivezeni ze Španělska a teprve kříženém v Novém světě vznikla dnešní podoba tohoto druhu.

Chladná logika ekonomie

Plán Susan Frank samozřejmě tak či onak zní poněkud paradoxně, a vegetariáni spolu s vegany by jistě mohli správně namítat, že zvířecí druh si zaslouží žít i bez vidiny svého konce na talíři. Faktem ovšem je, že něco podobného se již v minulosti přihodilo zejména koním - když příchod spalovacího motoru v průběhu 20. století nahradil do té doby převládající využití koní v dopravě i zemědělství, přirozená poptávka po velkém počtu koní klesla, a spolu s ní i počty koní. V roce 1915 žilo jen v USA na 20 milionů koní, na konci 50. let však už jen 4,5 milionů. Dnes je to 9 milionů, místní lidská populace se však od roku 1915 víc než ztrojnásobila - kdyby potřebovala koně jako před sto lety, žilo by těchto dnes v Americe před 60 milionů. Většina koní je dnes využívána pro rekreační účely.

Když je přestaneme jíst - vyhynou

Pokud by podobně celá lidská populace přestala jíst maso, také počet zemědělsky chovaných zvířat by nutně poklesl. I když vegani namítnou, že by se tím jenom redukoval počet zvířat, které jsou stejně určené k porážce a žijí nedůstojně, příklad mulefoota ilustruje, že ztráta poptávky by mohla znamenat i vyhynutí řady poddruhů, které samozřejmě vznikly křížením čistě pro chovné účely. Jestli by pak taková neexistence zvířecích životů a chovných druhů byla lepší či horší, si pak každý čtenář asi musí rozhodnout sám...

Samozřejmě, mnohé životní podmínky dnes nejsou v zemědělských velkochovech zrovna optimální, a právě zvyšující se počet jejich kritiků z řad veganů může situaci změnit. Stále větší poptávka po mase ovšem naznačuje, že pokud něco jednou zemědělský chov omezí, bude to spíše uměle pěstované maso jako „lab burger“, který z kmenových buněk před třemi lety vyrobili v Londýně. Jak pak dopadnou miliony kusů chovného dobytka po celém světě či i mulefooti samotní, není skrze chladnou logiku ekonomiky těžké odhadnout.

Text: Ladislav Loukota