Filmoví padouši mají ošklivou pleť. Je to diskriminace, varují dermatologové

Bradavice, pórovité baňaté nosy, kruhy pod očima, vyrážky... To jsou vlastnosti, které podle studie amerických dermatologů nejčastěji spojují padouchy stříbrného plátna. Tento stereotyp, který sdružuje nijak neovlivnitelné kožní nemoci s charakterovými vadami, je podle nich chybou; podporuje totiž negativní pohled na lidi, kteří takovými chorobami trpí.

Za všechno může Hollywood

Dávají Hollywoodu za vinu, že vytváří obraz padoucha založený na snadno identifikovatelných vnějších znacích – které však s povahou ve skutečnosti vůbec nesouvisí. Důsledkem pak může být reálná diskriminace nemocných lidí v opravdovém světě; mentální obraz vytvářený filmovým světem má podle této práce až nečekaně velkou sílu a působivost.

Práce vyšla v dermatologickém časopise JAMA Dermatology. Její autoři studovali kožní nemoci u padouchů a hrdinů ve filmech, které jsou nejlépe hodnocené Americkou filmovou akademií. Výsledky byly až nečekaně jednoznačné. Z deseti největších filmových padouchů jich trpělo nějakou formou kožní nemoci rovných šest. Navíc šlo o dermatologické poruchy značného rozsahu.

Oproti tomu z desítky největších filmových hrdinů měli nějaký kožní problém jen dva – Indiana Jones a Rick Blaine (z Casablanky), přičemž u obou se jedná jen o jedinou a navíc drobnou jizvičku na tváři. Nepoměr je podle autorů studie dechberoucí a ukazuje, jak snadno se v Hollywoodu vytváří obraz nepřítele: chcete-li, aby byl padouch opravdu zlý, měl by trpět kožním problémem.

Kde je pravda?

Taková stigmatizace je však podle dermatologů nejen eticky nepřijatelná, ale současně velice nebezpečná. Pro pacienty, kteří kožními problémy také trpí, je značně nepříjemné, pokud se vizuálně musí identifikovat právě s filmovými padouchy.

Vědci také popsali, že nejčastějším dermatologickým znakem, který filmové padouchy spojuje, je alopecie – tedy holohlavost. Ta se totiž často spojuje s mnoha sekundárními znaky, například touhou po moci, agresivitou apod. Současně nepřítomnost vlasů takového člověka dehumanizuje, jak velmi dobře vědí třeba pacienti, kteří o vlasy přišli při léčbě.

Autoři práce nijak nemoralizují, jen popisují, jaká je realita a jak vypadá z jejich odborného pohledu svět filmových padouchů a hrdinů. Nevolají ani po nějaké nápravě; vědí, že na to je jejich hlas oproti filmovým studiím příliš slabý. Spíše by byli rádi, pokud by si diváci filmů a seriálů uvědomovali tuto manipulaci a pohlíželi pak na nemocné pokud možná objektivně, aniž by byli ovlivněni hollywoodskou produkcí.

Text: MK