4. února 2022 08:55 Adam Vala

Film vs. realita: Skutečné Kokosy na sněhu nelíbaly šťastné vejce a nezpívaly. Proč se bob ve skutečnosti překlopil?

Sportovní komedie Kokosy na sněhu patří mezi žánrové klasiky. Realitu si ale film na mnoha místech výrazně přibarvil.

Film Kokosy na sněhu z roku 1993 patří bez jakýchkoliv pochyb k nejpopulárnějším sportovním či olympijským snímkům. Příběh prvního jamajského bobu nepostrádá kopec legrace, trochu poučení, vážné momenty i hrdinský závěr, kdy čtveřice bobistů po děsivé havárii odnáší na ramenou svůj bob za potlesku diváků i dalších sportovců do cíle. Ba co víc, film hrdě proklamuje, že vychází ze skutečných událostí, a tak by se mohlo zdát, že zejména ony silné a zásadní momenty zpracovávají Kokosy na sněhu věrně. Jak už to ale v takových případech obvykle bývá, skutečnost byla o trochu nudnější než její hollywoodská verze a Kokosy na sněhu se jí nechávají inspirovat jen velmi zlehka.

Sprinteři, nebo vojáci?

Ještě předtím, než se posádka prvního jamajského bobu mohla vydat na olympiádu, bylo ji nutné najít a sestavit. Ve filmu můžete sledovat, kterak se tři nadějní sprinteři nedostali vinou jednoho z nich na letní olympijské hry, a proto se vydali vstříc dobrodružství na bobové dráze. Ve skutečnosti ale nešlo o sprintery, nýbrž o příslušníky jamajské armády, kteří účast na zimních olympijských hrách dostali v podstatě rozkazem. Impuls vzešel od Američana George Fitche, který pracoval na ambasádě v jamajském hlavním městě Kingstonu a na svatbě svého ostrovního přítele Kennyho Barnese myšlenku nadhodil s tím, že by skvělí sportovci z Jamajky měli závodit nejen na letních, ale také na zimních hrách.

Film se s realitou protíná částečně v tom, že nejprve byli coby budoucí členové posádky osloveni jamajští atleti, kteří trénovali na letní olympiádu v Soulu, ale těm se zdály boby příliš nebezpečné a nabídku odmítli. Fitch proto uspořádal veřejný nábor, ale ani prostřednictvím něj nenašel ty, které hledal. Obrátil se proto na svého přítele Barnese, který měl kontakty v armádě a přes majora George Henryho se dostali k těm, kdo měl v budoucnu skutečně závodit.

Jak Fitch tvrdil – a také na tomto místě odpovídá film realitě – polovina úspěchu je umět rychle roztlačit 300kilogramový bob, na což jsou potřeba silní sprinteři. Z armády byl proto vybrán Mike White a Devon Harris, dva nejlepší běžci na tratích 400 a 800 metrů, a také pilot vrtulníku Dudley Stokes, který se měl stát pilotem bobu.

Čtvrtý nebyl nutně potřeba, protože původně se počítalo s tím, že Jamajka zasáhne pouze do závodů dvojbobů, přesto byl tým osazen náhradníky Freddiem Powellem a Caswellem Allenem, kteří však do olympijského klání nenastoupili.

Kampaň a shánění peněz

Jak po letech přiznal Dudley Stokes v rozhovoru na Redditu, filmové Kokosy na sněhu dobře vystihují nesnadnou finanční situaci kolem vznikajícího týmu. Ačkoliv George Fitch použil bezmála 100 000 dolarů ze své kapsy, aby mohl s celým týmem a trenérem Howardem Sailerem cestovat na soustředění do Rakouska, rozpočet zůstával napnutý. I když nikdo nemusel žádat rodiče nebo prodávat své auto, do Calgary odcestovala jamajská výprava jen s jedním dvoumístným bobem a bez vyhlídek příliš si v Kanadě užívat. Jenže týmu se nebývale dařilo a Jamajka dojela na 30. místě z celkových 38 posádek, které olympijský závod dokončily.

Co se týče čtyřbobu, chuť závodit i v „královské“ disciplíně přišla právě po nečekaném úspěchu ve dvojbobu. Jenže výprava žádný velký bob neměla a neměla ani peníze. Na tomto místě se realita k filmu přibližuje, protože trenér i jednotliví členové týmu hledali možnosti, jak čtyřbob získat a do závodu nastoupit, přičemž cesta nakonec vedla přes prodej triček a podporu ze strany kanadského týmu, který Jamajčanům prodal svůj tréninkový bob za utržených 24 000 dolarů.

Kdo do bobu?

Problém ale měla jamajská výprava i ve smyslu obsazení velkého bobu, bez ohledu na to, že odjížděla z rodné země v pěti potenciálních členech posádky. Freddie Powell se doslova zatoulal, když se snažil prodat někomu v Kanadě svůj hudební reggae talent, a Caswell Allen se zranil během tréninku. Zůstal tak pouze Dudley Stokes coby pilot a Devon Harris s Michaelem Whitem, kteří měli pomáhat roztlačit bob a následně „dělat závaží“. Stokes si nicméně uvědomil, že v Idahu studuje jeho bratr Chris, a poté, co George Fitch přesvědčil jury závodu, aby mohl doplnit soupisku, byla sestava Jamajčanů kompletní.

Jamajská mánie

„Někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí,“ zní v překladu část ústřední písně filmu Kokosy na sněhu, která měla demonstrovat zvýšený zájem diváků o netradiční bobový tým. George Fitch ale po premiéře filmu potvrdil, že jde o výmysl filmařů a že žádnou podobnou píseň on a jeho svěřenci neměli. Co by mělo platit, je německé počítání při startu, které si tým osvojil už během soustředění v Rakousku, nic dalšího – a tedy ani ono obligátní líbání šťastného vejce – prý tým nedělal. Na druhou stranu, mánie se kolem Jamajky skutečně rozproudila a mohla za to výše zmiňovaná trika. Slogan „to nejžhavější, co najdete na ledu“ se ujal a údajně vznikla i řada neoriginálních kopií, což pochopitelně jen přispělo k celkové oblibě týmu.

A nešlo jen o nadšení v řadách diváků. Na rozdíl od filmu si prý Jamajčané užívali pozornosti a vřelého přijetí do bobové rodiny také od ostatních sportovců, čili bitka v baru nebo odmítavé pohledy při nástupu Stokesova týmu jsou opět jen výplodem hollywoodské snahy o drama.

Výkon ve čtyřbobu a havárie

Závěr filmu, ve kterém posádka během poslední jízdy havaruje, převrhne svůj bob a poté ho odnáší do cíle na ramenou, je bohužel také přikrášlenou verzí toho, co se v roce 1988 skutečně stalo. Předně je nutné říct, že závod se jel na čtyři jízdy, nikoliv na tři, jak předkládá film, takže Jamajčané závod nedokončili. Protože ve třetím kole skutečně havarovali a v poslední jízdě by museli předvést čas hraničící s možnostmi čtyřbobu té doby, rozhodli se ze závodu odstoupit a skončili coby diskvalifikovaní na nehodnoceném 26. místě. Jak to ale bylo s onou havárií, která ve filmu slouží jako dojemný konec?

Podle Devona Harrise nešlo o nic příjemného, sám cítil obrovský stud a chtěl z ledového koryta co nejdříve zmizet. Pilot se zkrátka nedokázal včas vrátit do středu dráhy po dlouhé 120stupňové zatáčce a celý bob se převrhl na stranu. Ostatně, ve filmu je možné sledovat několik skutečných záběrů z roku 1988, které snímek doplňují.

Čtyři muži v bobu však klouzali na straně dlouhých 600 metrů a chvíli se zdálo, že ven už nevylezou. Jak ale vzpomíná Fitch, po hororových chvílích, kdy si doslova myslel, že své svěřence svým bláznivým nápadem jet na zimní olympiádu zabil, Jamajčané vyskočili a začali mávat a usmívat se na diváky i sportovní komisaře. Harris však tým poháněl a přinutil jej co nejdříve začit tlačit bob do cíle, aby mohlo představení skončit a posádka bobu zmizela ze záběrů kamer a pohledu mnoha diváků po celém světě.

ZDROJ: Business Insider

Adam Vala

Adam Vala

Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom