Existují 4 typy her. Jaký hráč jste vy?

Nejspíš se shodneme na tom, že si všichni rádi hrajeme. Vždyť koho by nebavilo na chvilku vystoupit ze své standardní seriózní role a užít si trochu zábavy? Jenže hry mohou být opravdu různé a každého baví něco jiného. Možná jste se nad principy existujících her nikdy nezamýšleli, ale francouzský sociolog Roger Caillois ano. Ve své knize Hry a lidé z roku 1958 představil čtveřici typů her, které lze aplikovat téměř na vše. Takže – jaká forma je vaše nejoblíbenější?

Klasické soupeření

Latinským názvem agon pojmenoval Caillois první kategorii, jež spočívá ve standardním soupeření dvou stran (ať už jednotlivců, nebo týmů) podle přesně definovaných pravidel. Sem spadají šachy nebo třeba fotbal – vítězství je určeno na základě toho, která ze stran lépe ovládla pravidla a principy dané hry.

Na náhodu

Druhá kategorie, alea, už stojí mnohem více na náhodě. Příkladem mohou být herní automaty, v nichž má hráč pouze minimální kontrolu nad tím, jak dopadne výsledek. Můžete namítnout, že i v případě zmíněných šachů může člověk dojít k vítězství náhodně, princip je však odlišný – ve hrách typu agon rozhoduje lidský faktor, zatímco alea se vyznačuje ztrátou kontrolu. To na jedné straně vyvolává napětí a stres, zároveň však zvyšuje faktor znovu-hratelnosti a umožňuje zkoumání daného prostředí. Čili – dokážete najít vzorec v chování výherních automatů?

Hraní rolí

Simulace nebo také hraní rolí spočívá na tom, že se lidé vtělí do někoho jiného. Caillois říká těmto hrám mimikry či masky. Pomocí nich vystupujeme z všednosti a bereme na sebe podobu někoho či něčeho jiného. Divadelní hra (sic!) je typickým zástupcem mimiker – společně s publikem vstupují herci do zvláštního světa, v němž něco předstírají. Právě oboustranný souhlas s probíhajícím děním je zde zcela zásadní.

Závrať jako zábava

Poslední kategorie je pro milovníky extrémů. Ilinx, jinak zvaná také vertigo, závrať, způsobuje dezorientaci, zkreslení smyslových vjemů a nárůst úzkosti a adrenalinu. Rovněž také způsobuje vzrušení, stimulaci našich senzorů – proto se jí lidé také věnují. Můžete si pod tím představit třeba bungee jumping či hororové počítačové hry; v zásadě se nejedná o nic příjemného, přesto se člověk takovým podnětům občas rád vystaví.

Kdo si hraje…

No, to je tedy všechno pěkné, jenže co s tím? Z hlediska psychopatologie můžeme vidět, že druhý typ souvisí s gamblerstvím – snahou porazit osud či štěstěnu; pokud totiž možnost vítězství nemáme ve svých rukou, stává se hra pro leckoho mnohem atraktivnější a zároveň návykovější. Obdobně čtvrtá kategorie souvisí s užíváním omamných látek a alkoholismem, neboť právě touha po extrémních stavech a změně vědomí se závislostmi značně souvisí. Pokud tedy víte, že máte k podobným druhům her náklonnost, měli byste se mít na pozoru.

Zároveň je však nutné dodat, že uměřená potřeba všech čtyř typů her je zcela normální, a dokonce v případě designu počítačových her i nezbytná – právě kombinace všech těchto faktorů vytváří výsledek, že hra je zábavná pro všechny. Pokud tedy budete pro někoho vymýšlet zábavu, nebojte se experimentovat se všemi těmito čtyřmi typy!

Text: MS