Epidemie omdlévání: Absurdní událost v roce 1983 zasáhla především mladé dívky

Na jaře roku 1983 se na Blízkém východě odehrála událost, která je i na tamější vyhrocené poměry bez přehánění bizarní. Bezmála tisícovka lidí začala během dvou týdnů postupně pociťovat nevolnosti, které většinou končily až závratěmi a omdléváním. Možných vysvětlení kolovalo několik a izraelská i palestinská strana nevynechaly příležitost ke vzájemnému osočování. Skutečným viníkem však byl s největší pravděpodobností někdo úplně jiný.

Epidemie nevolnosti a omdlévání

21. března 1983 se ve městě Araba, nacházejícím se na palestinském území, objevil první případ dívky, jež si během školní výuky stěžovala na nevolnost, kašel a potíže s dýcháním. Po několika hodinách už tyto symptomy vykazovaly desítky dívek, a přestože byly dovezeny do nemocnice, žádná zdravotní vysvětlení nebyla odhalena. Problém se během následujících dvou týdnů rozšířil i do mnoha dalších měst a celkem muselo být hospitalizováno 943 osob. Více než dvě třetiny z nich byly školou povinné dívky ve věku 12 až 17 let, zbytek tvořili lidé, kteří s nimi přišli do kontaktu – především izraelští vojáci, jež dívky doprovázeli do nemocnic a domů.

Případ zkoumalo americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a dospělo k závěru, že za první incident mohl únik jedovatého sulfanu ze stoky nedaleko arabské školy. Sulfan byl dříve znám jako sirovodík a jedná se o prudce jedovatý plyn, charakteristický zápachem po zkažených vejcích – a právě tento odér cítily dívky, u nichž se problémy prvně projevily. Takže se s největší pravděpodobností jednalo o nešťastnou náhodu.

Na vině je křehká psychika

Skutečně zajímavý je však důvod, kvůli němuž se tato epidemie následně šířila. Zdá se, že za ni nemohlo nic jiného než psychologické faktory – strach a úzkost vyvolaná médii v kombinaci s neklidnou situací na Blízkém východě udělaly své. Palestinci podezírali Izraelce z chemického útoku, Izraelci naopak kontrovali tvrzením, že Palestinci údajně otrávili své vlastní občany, aby v oblasti podnítili neklid. Napjatá geopolitická situace tedy znásobila už tak výraznou mediální paniku – noviny a televize totiž důsledně popisovaly symptomy, jimiž pacienti trpěli, a navíc necitlivě hlásily, že se pravděpodobně jedná o nebezpečný chemický útok.

Nelze přitom dívky obvinit ze simulování, spíše se jedná o fenomén, který je laicky znám jako davová psychóza či masová hysterie. Bolesti hlavy a břicha, nevolnost, malátnost, závratě – všechny tyto symptomy byly psychosomatického rázu, tedy reálně prožívanými důsledky psychických obtíží. Nabízejí se tak paralely s epidemií smíchu na území Tanzánie v roce 1962. Každopádně si z tohoto případu můžeme odnést větší opatrnost vůči medializaci hrozeb a také připomenutí, že když něčemu prostě chceme uvěřit, dokážeme přesvědčit i vlastní tělo.