Depresivní hypotéza tvrdí, že rakovina je vlastně evoluční výhoda – a nikdy ji neporazíme

Odpověď na to hledá nová studie dvou mladých vědců: v práci zveřejněné v odborném časopise Biotechnology & Biotechnological Equipment říkají, že rakovina je pro nás vlastně výhodná a tělo ji vítá. Proto se jí odmítá bránit…

Jde jen o hypotézu, proto ji berme s odstupem, ale předpoklady i závěry této práce jsou minimálně zajímavé a nutí k zamyšlení. Jejich základní teze říká, že rakovina nepracuje proti nám – naopak jde o poslední evoluční obranu proti tomu, abychom si napříč generacemi nepředávali vadnou DNA.

Vědci tím rozhodně nechtějí ani naznačit, že by bylo dobré nebo správné umírat na rakovinu, spíše se pokoušejí lépe pochopit princip této choroby – a poté přijít s kvalitnějšími přístupy k její léčbě.

Proč nás tělo zradí?

Podle vědců má naše tělo zabudováno několik evolučních pojistek, které zabraňují tomu, aby docházelo k přenosu škodlivých mutací DNA napříč generacemi. Jednou z nich je apoptóza, neboli buněčná sebevražda. Dochází k ní, když je DNA nezvratně poškozená a tělo ji nedokáže opravit. Organismus pak buňku nechá zemřít a šetrně ji pomocí imunitního systému odstraní z těla. Typickým případem apoptózy je proces vzniku prstů tak, že buňky mezi budoucími prsty spáchají apoptózu…

Nová hypotéza ale předpokládá, že když apoptóza a další podobné pojistky selžou, nastoupí poslední záložní plán – rakovina. Zkrátka když tělo není s to zničit vadnou DNA, pokusí se zabránit alespoň tomu, aby nepřešla do další generace a chybné geny se nepřenášely dál. Tělo dá zkrátka pokyn katovi, který raději zničí problém.

„Dělící se buňky musí projít nejméně čtyřmi důležitými kontrolami,“ popisují autoři v článku. Během nich sice obranné systémy lidského těla kontrolují poškození DNA, ale občas jim něco drobného unikne. A pokud se tyto genetické mutace přenesou na další generace, je to špatné pro celý druh – tedy pokud jejich nositel dřív nezemře…

„Rakovina může být základní evoluční mechanismus podobný opravě DNA nebo apoptóze, jenž brání tomu, aby život na Zemi nevymřel.“ Závěry této hypotézy jsou značně depresivní: pokud mají autoři pravdu, pak vlastně není možné vytvořit žádnou zázračnou a univerzální léčbu proti rakovině; nejlepším způsobem, jak se s ní vypořádat, je podle autorů soustředit se na to, jak zajistit nemocným co nejdéle kvalitní život, nikoliv snažit se zbytečně rakovinu porazit…