Chcete se změnit? Nepovede se vám to!

Většina z nás je neustále masírována motivačními články a videi o tom, jak se stát lepším a produktivnějším. Na takové zaručené recepty jste už jistě narazili; v poslední době jsou obzvláště populární třeba ranní rituály. Nutričně vyvážená snídaně, meditace, příprava na další pracovní den, urovnání celoživotních priorit, to vše a mnohem více bychom měli stíhat ideálně kolem páté hodiny ranní. Pro většinu z nás se jedná o v podstatě nedosažitelný cíl, který vyžaduje obrovskou práci na změně. Což je ale právě obrovská chyba.

Změna paradoxem

Řada myšlenkových proudů, včetně takzvané gestalt psychoterapie, prosazuje přístup, který je na první pohled až paradoxní: odmítá totiž změnu. Čím více se člověk snaží změnit, tím více jeho chování přetrvává. Když se totiž snažíme o něco, co nám není vlastní, vzniká v naší psychice konflikt a přestáváme být schopni všechny své síly usměrnit tam, kam bychom chtěli. Zní to možná zapeklitě, ovšem klíčovou myšlenkou je prostě to, abychom byli ochotni se se sebou samými identifikovat: uvědomit si, čím vlastně jsme. Což není tak málo, jak by se mohlo zdát.

Podobný přístup není třeba ve zmíněné psychoterapii žádnou novinkou. Některé humanistické směry, tedy takové, jež uznávají komplexitu a rozvojové možnosti člověka, už mnoho desítek let úspěšně pracují s technikou zvanou paradoxní intence. Ta spočívá v aktivním a vědomém chování, které je zcela opačné než to, o něž se jedinec obvykle snaží. Pokud se například někdo neuroticky bojí, že bude mít v bytě nepořádek, tato výborná metoda mu doporučuje, aby úmyslně něco rozlil, rozbil a vůbec udělal nepředstavitelnou spoušť. Důležitý je totiž zážitek toho, že se obvykle nic hrozného nestane; naše představy o tom, co všechno se může pokazit, bývají mnohem horší než samotná realita. To je zásadní uvědomění, které může dát člověku s problémem úplně nový náhled na situaci. A o ten jde především.

Nebojte se přijmout

Dobře, ale jak tohle všechno souvisí se změnami jako takovými? Vraťme se od teorie zpátky na zem a uvědomme si, jakým způsobem se obvykle snažíme změn dosáhnout. Kupříkladu zmíněné ranní rituály stojí na určité formě sebeodmítnutí – jsme se se sebou nespokojeni. Chceme něco dělat jinak, jelikož z různých zdrojů slyšíme, že by to pro nás bylo lepší. Tak si řekneme, že se zapřeme a nějakou dobu zkusíme vstávat o dvě hodiny dřív každý den a navzdory svým přirozeným tělesným rytmům cvičit a dělat všechno podle návodů. Pár dnů to vydržíme, ale brzy ztratíme elán a nakonec si budeme vyčítat, že jsme to nedokázali. Na začátku bylo sebeodmítnutí, na konci je pocit vlastní neschopnosti; prostě samá negativita.

Pokud však budeme ochotni přijmout vlastní nedostatky a vlastnosti, s nimiž nejsme spokojeni, paradoxně nám takové uvědomění pomůže k dlouhodobým změnám. Získáme totiž dostatek vnitřních sil a jistot a vlastně už samotné přijetí je změnou, která velmi pozitivně ovlivní náš život. Z pozice, kdy jsme vůči sobě samým upřímní, pak mohou vycházet úpravy života, jež vydrží dlouho, budou totiž stát na velmi pevných základech. Takže až zase budete číst nějaký chytrý návod na to, jak zatočit se svým starým já a odbourat nechtěné vlastnosti, zkuste být k sobě upřímní: vyšla by taková změna ze sebepřijetí, nebo spíše sebeodmítnutí?

Text: MS