Černoši, kteří dobyli Ameriku. Tohle jsou jejich příběhy

Černoch jako první americký zemědělec

„Já byl první, kdo v Novém světě vysázel obilí,“ napsal jistý Juan Garrido španělskému králi Karlu V. Narodil se kolem roku 1480 v západní Africe, ještě jako dítě skončil v otroctví a na palubě portugalské lodi se dostal do Lisabonu a Sevilly. Když mu bylo zhruba třiadvacet, připlul do Karibiku, kde Španělům pomohl dobýt Portoriko, Kubu, Floridu a přidal se i ke Cortésově výpravě do Mexika.

Slavnému conquistadorovi pomohl porazit Aztéckou říši a stal se jedním ze zakladatelů města Mexika, které vyrostlo na troskách aztéckého Tenochtitlánu. Není jisté, zda se do Ameriky dostal jako svobodný člověk nebo svobodu získal až na karibských ostrovech, nicméně už jen fakt, že napsal dopis samotnému králi Španělska a císaři Svaté říše římské, svědčí o jeho neobvyklém postavení. Juan Garrido byl černoch a zároveň dobyvatel Ameriky. A nebyl sám.

Přes Evropu do Nového světa

Když Portugalci započali svou námořní expanzi a dostávali se kolem afrického pobřeží na jih, setkali se s otrokáři. Dokázali místní obchod s lidmi bravurně využít a v druhé polovině patnáctého století přiváželi na Pyrenejský poloostrov ročně zhruba 3500 černochů, které prodávali příslušníkům nejvyšších tříd jako domácí sluhy. Na pobřeží Afriky si budovali síť takzvaných faktorií, opevněných základen, kde se uzavíraly obchody s prakticky jakýmkoli zbožím. Čím dál tím důležitějším artiklem se stávali černoši z afrického vnitrozemí. Ve chvíli, kdy Kolumbus doplul do Ameriky, představovali černoši stabilní složku iberské společnosti a v některých městech jako Sevilla nebo Lisabon měli dokonce vlastní čtvrti. Už to nebyli jen otroci, ale část patřila ke svobodnému obyvatelstvu a část byla promíchaná s bělochy. Pokřtěným černochům, kteří se dokázali domluvit španělsky nebo portugalsky, se říkalo „ladinos“. Z jejich řad se rekrutovali první muži černé pleti, kteří se do Ameriky dostali. Roku 1501 byl dokonce vydán dekret, který povoloval pokřtěným černošským otrokům vstup do Ameriky. Ten samý dekret to zakazoval pokřtěným muslimům a židům. Černoši se Španělům hodili, dokázali nahradit Indiány decimované chorobami a krutostí dobyvatelů.

Mlčící tisíce

Jednotlivé životní příběhy známe jen u několika černošských conquistadorů, ostatní se schovávají ve statistikách. Podobně jako se přehlíží fakt, že Cortés dobyl Aztéckou říši s pomocí statisíců Tlaxcalanů, kteří využili spojenectví se Španěly, aby zničili své odvěké nepřátele Aztéky, zapomíná se i na to, jakou roli hráli černoši v hispanoamerické společnosti už od jejích počátků. K roku 1537, tedy jen šestnáct let po dobytí Aztécké říše, žilo ve městě Mexiku až deset tisíc černochů a udává se, že jistý černoch Francisco de Eguía, který byl členem Cortésovy výpravy, zavlekl do pevninské Ameriky chřipku.

V Pueble nedaleko města Mexika sloužil u Španěla Alonsa Valienteho černoch jménem Juan. Když mu bylo osmadvacet, přesvědčil svého pána, aby mu dovolil přidat se k nějaké z conquistadorských výprav, které vyrážely z dobytých měst do nepoznané divočiny. Pán souhlasil s podmínkou, že se Juan za čtyři roky vrátí a odevzdá případné zisky, které mu výprava vynese. Juan, který dostal po svém pánovi příjmení Valiente, souhlasil. Roku 1533 odešel do Guatemaly a přes Peru se dostal až do Chile, kde ve vojsku dobyvatele Pedra de Valdivia dosáhl na hodnost kapitána a v nově založeném Santiago de Chile vlastnil dům s pozemky. Už dávno uplynuly čtyři roky, po jejichž vypršení se měl vrátit do Puebly, a Alonso Valiente se tak po něm a po svých ziscích začal shánět. Zjistil, že se Juan dostal až do Chile, ale nakonec mu to nebylo k ničemu, otrok se totiž zúčastnil další výpravy proti bojovným Araukáncům na jihu Chile, během níž zahynul.

Do Peru a zase zpátky

Dokonce i dobyvatel Peru Francisco Pizzaro měl ve svém vojsku až dvě stě mužů tmavé pleti. Do dějin vstoupili tři. Prvním byl Jerónimo de Aliaga, který se stal jediným zabitým příslušníkem Pizzarovy armády při zajímání inckého vládce Atahualpy. Další dva byli svobodní mulati narození ve Španělsku a k výpravě se přidali dobrovolně. Miguel Ruiz a Juan García se s Pizzarem dostali až do hlavního města Incké říše Cuzca. O životě Juana Garcíi je známo více. Patřil k zakladatelům křesťanského Cuzca a po skončení bojů se rozhodl vrátit do vlasti. Dostal se až do rodné vesnice Jaraicejo (která má i dnes jen 500 obyvatel) na jihozápadě Španělska, kde dožil v poměrně kuriózní situaci.

Než odešel do Ameriky, byl ženatý a měl děti. V Peru si ale vzal indiánku jako mnoho dalších conquistadorů a zplodil s ní dceru. S oběma ženami pak přijel do Španělska. Mít dvě manželky, jednu ve Španělsku, jednu v Americe, nebylo u conquistadorů nic zvláštního. Nepočítalo se, že by se do Evropy kdy vrátili a jejich rozloučení s rodinami se tak vnímalo jako definitivní. Navrátilců s dvěma manželkami po Španělsku moc nechodilo.

Další hrdinové

Španělská společnost šestnáctého století byla posedlá „čistotou krve“, za což mohlo znovudobytí Pyrenejského poloostrova, po jehož završení skončili v jednom státě křesťané, židé i muslimové. Samotná inkvizice spíše pronásledovala pokřtěné židy než kacíře. Tato obsese Katolických Veličenstev Isabely a Ferdinanda se promítla i do Ameriky, kde se přetavila v rasismus založený na dělení společnosti mezi bělochy, indiány, míšence a černochy.

Právě kvůli tomu zdánlivě překvapuje, že jedním z prvních kolonistů v Méridě na Yucatánu byl černoch Sebastián Toral, že jedním z hrdinů boje proti chilským indiánům se stal mulat Juan Beltrán, že dokonce Hernán Cortés pokřtil jistého černocha Juana, který se po jeho boku zúčastnil dobytí Mexika, a předal mu své příjmení. Tyto příběhy mají ale vysvětlení. Boj v conquistě byl jednou z cest, jak se vymanit z podřízeného postavení otroka. Černoši tu mohli prokázat svou statečnost a získat si respekt. O uznání tak museli doslova bojovat. Tento fakt mohl stát za motivací Juana Valienteho, aby se vydal na jih do neznáma a opustil Pueblu… a nechal tak za sebou život otroka, který mu předurčili portugalští obchodníci.

Text: Matouš Hartman