Muži Boženy Němcové: Z manželství utíkala za lékaři a básníky

Postava Boženy Němcové nepřestává rezonovat naší společností. Už krátce po své smrti v roce 1862 nalezla řadu obdivovatelů, sláva jejího života a díla následně jen rostla; dokonce natolik, že se třeba po druhé světové válce objevila řada parodických děl, záměrně bagatelizujících tehdy už téměř kanonizovanou tvorbu naší nejslavnější spisovatelky. Němcová však byla především na svou dobu velmi progresivní a společensky angažovaná, což se samozřejmě projevilo i v jejím osobním životě.

Nešťastné manželství

Nejzásadnějším vztahem bylo její známé a často reflektované manželství s úředníkem Josefem Němcem. Někdy se o něm hovoří jako o sucharovi, který své o patnáct let mladší manželce temperamentově nestačil; jindy se však dočteme o klasické italské domácnosti. Každopádně bylo manželství vzniklé v roce 1837 považováno za nešťastné, přestože se mladičké Boženě (tehdy ještě známé pod jménem Barbora) narodily tři děti během pěti let – především se však díky manželovi dokázala napojit na obrozenecké kruhy.

I to pak bylo během 40. let zdrojem mnoha jejich hádek. Než byl totiž Josef v roce 1848 obviněn ze spiknutí a přeložen do Uher, čímž začalo jejich nejen citové, ale i místní odloučení, zapletla se jeho žena do řady avantýr. Než se k nim však dostaneme, ukončeme nejdříve nepříliš šťastné manželství. Josef Němec se totiž často pracovně stěhoval a nakonec roku 1856 zakotvil opět v Praze.

V následujících šesti letech, tedy až do smrti Němcové, se nejvýrazněji hovoří o domácích rozepřích, především v souvislosti s budoucností jejich dětí. Jednou Němec svou ženu zbil natolik, že šla incident nahlásit na policii. Její dlouhodobě se zhoršující zdravotní stav vedl alespoň k částečnému usmíření před smrtí. Později se Němec zasazoval o vydání díla své manželky, a pomáhal tak stavět základy její budoucí slávy.

Zástupy nápadníků

Během 40. a 50. let však Božena Němcová prošla řadou románků. Mezi tehdejšími obrozeneckými kruhy panovaly i na dnešní poměry vcelku volné mravy, umožňující užívat si milostných hrátek daleko za hranicemi manželského lože. Pohledná i inteligentní Němcová v tomto ohledu údajně rozhodně nezahálela, o čemž se opakovaně svěřovala i ve své bohaté korespondenci.

V roce 1843 byl zásadní vztah s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským, který však zhruba po půl roce odešel studovat do Vídně. Koncem 40. let Němcové učaroval katolický kněz František Matouš Klácel, s nímž navázala natolik bujnou korespondenci, až měla zájem i s rodinou vstoupit do jeho utopického Českomoravského bratrstva, hlásajícího bratrskou a sesterskou lásku. V tomto okruhu ji zaujal také lékař a buditel Jan Helcelet, budoucí vlivný politik.

Roku 1851 u Němcové dominoval vztah s mladým lékařem Vilémem Dušanem Lamblem, který měl původně ošetřovat její děti. Nedlouho poté však syn Hynek zemřel na tuberkulózu, což si Lambl vyčítal a své milenky se vzdal. V roce 1854 Němcová poznala studenta medicíny Hanuše Jurenku, který musel dokonce odejít do Polska, aby na svou lásku, již rodina neschvalovala, zapomněl.

Přestože Němcová s dětmi žila řadu let na hranici chudoby, nevybírala si bohaté milence – podle všeho pro ni byla zásadní intelektuální stimulace, a tak se nejčastěji stýkala se vzdělanými literáty či lékaři. Kompletní výčet milenců a platonických lásek by byl mnohem delší, ale i z této ochutnávky si můžete udělat představu, jak nestandardní život naše nejslavnější spisovatelka vedla. Nehodlala se smířit s tradičními představami o tom, jak by se žena měla chovat, a v souladu se svým literárním zařazením na pomezí romantismu a realismu žila navzdory nepříznivým okolnostem reality velmi romanticky.