7 největších požárů historie

„Všude vládl naprostý zmatek. Podlehli mu všichni. Vyděšeně se třesoucí ženy i bezmocní lidé, staří i mladí, lidé myslící jen na vlastní záchranu i ti, kteří odhodlaně pomáhali druhým, prchající i takoví, kteří s útěkem váhali. A kamkoli se pohnuli, oheň jako by je pronásledoval…“

Takhle líčil římský historik Tacitus velký požár Říma. Odehrál se sice roku 64, ale to, co během něj lidé prožívali, nápadně připomíná třeba nejčerstvější tragédii v řeckém Mati. Nejničivější požáry v dějinách lidstva jsou totiž ty, které vzplanou na hustě obydlených místech.

Požár připsaný na vrub Nerovi

Oheň, který v červenci roku 64 strávil tři čtvrtiny Říma, údajně založil nenáviděný císař Nero. S největší pravděpodobností to není pravda, ale kdo by se divil nešťastným Římanům, kterým bral oheň před očima jejich domovy i blízké, že hledali viníka?

Kdo to byl, je dnes už úplně jedno. Ostatně v Římě hořelo poměrně často, obydlí nebyla proti ohni nijak zabezpečená. Ten se pak v přelidněném městě snadno šířil. V noci na 19. července bylo sucho a foukal silný vítr. Hořet začalo ve čtvrti po Palatiem, kde měli obchodníci rozložené své krámky s mnohdy hořlavým zbožím. Vítr oheň pomáhal rychle šířit, v cestě mu nestálo prakticky nic. Dřevěné stavby stravoval jednu po druhé a nebylo síly, která by ho dokázala zastavit. Naopak, jeho šíření ještě napomáhaly skupiny rabujících.

Hořelo neuvěřitelných šest dní a sedm nocí. Ze čtrnácti městských obvodů zůstaly nedotčené pouze čtyři, 70 % města se změnilo v ruiny. Ti, kdo přežili, se přes noc stali bezdomovci. Množství mrtvých nakonec zvýšil ještě císař Nero, který ve snaze svalit na někoho vinu začal s mučením a popravováním křesťanů – i ty lze započítat mezi oběti velkého požáru Říma.

Praha v plamenech

Podstatně kratší, ale neméně ničivý byl největší požár v dějinách Prahy. Roku 1541, kdy se podle Václava Hájka z Libočan odehrál, bylo mnoho domů v Praze ještě dřevěných. Lákavé sousto tak oheň dokázal spolknout během tří hodin, kdy lehla popelem dnešní Malá Strana s částí Hradčan.

Oheň měl vypuknout 2. června v domě Ludvíka z Gutštejna a spatřili ho pokrývači ze sousední střechy. Ti měli varovat služebníky v dotčeném domě, kteří zprvu chtěli oheň uhasit sami a když se jim to nepodařilo, utekli. Oheň přeskočil do maštale v sousedství, kde chytlo seno. Tím byl osud města zpečetěn. Požár se rychle šířil i kvůli dlouhotrvajícímu suchu, lidé měli ze zoufalství skákat z oken. Za tři hodiny zůstalo na Malé Straně jen spáleniště, shořely i vinohrady pod Pražským hradem. Hořelo dokonce i na Hradčanech – v katedrále sv. Víta a ve Vladislavském sále. Kamenné stavby ale ohni odolaly.

Velký požár Londýna

Až 80 tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou během požáru Londýna, který zuřil od 2. do 6. září roku 1666. Kolik lidí uhořelo, není vlastně známo – seznamy chudých obětí tehdy nikoho nezajímaly, nikdo je nevytvářel. O síle ohně si však může udělat představu každý návštěvník Muzea Londýna, kde je vystaven roztavený kus keramiky z místa, kde oheň vypukl. Znamená to, že teplota tam dosáhla 1250 °C. Oheň, který vznikl v pekařském domě, zničil velkou část Londýna a byl největším z mnoha požárů, které město nad Temží postihly.

Uhořeli v kostele

Patrně největší počet obětí při náhodném požáru v budově má chilské Santiago. 8. prosince roku 1863, na svátek Neposkvrněného početí panny Marie, byl jezuitský kostel v Santiagu plný lidí. A protože byl svátek, byl také náležitě vyzdoben: hořelo tu množství svíček a olejových lamp, na stěnách visely slavnostní látkové drapérie. Několik minut před sedmou hodinou, během mše, rozrazil kostelní dveře silný vítr. Pravděpodobně shodil některou ze svíček nebo lampiček, ta zapálila látky a oheň se začal šířit po svatostánku plném lidí. V kostele, kde bylo v tu chvíli něco mezi dvěma a třemi tisíci lidí, se rozpoutalo peklo.

Muži seděli odděleně od žen a poměrně rychle se jim podařilo uniknout. Mnozí se ale vrátili pro své manželky a děti. Boční dveře byly zavřené, zbývaly tedy jen ty hlavní. Kněží totiž zavřeli dvířka do sakristie, aby mohli v klidu zachránit cennosti – za což později schytali oprávněnou kritiku.

U hlavních dveří se brzy vytvořila doslova hradba z lidí, kteří se marně snažili dostat ven. Bránilo to rovněž záchranářům, aby se dostali dovnitř. Kolem desáté hodiny se do hlavní lodi zřítila dřevěná věž kostela. Uhořelo v něm více než dva tisíce mužů, žen a dětí.

Bohužel, tragédie způsobené požáry v budovách stále hrozí. Naposledy byl svět šokován tím, jak rychle v Londýně v roce 2017 vzplál obytný věžák Grenfell Tower. Zahynulo v něm přinejmenším 79 lidí.

Novodobý smutný rekord ale drží Čína – 18. února 1977 uhořelo při požáru kina v čínské provincii Sin-ťiang 694 lidí, z toho 597 dětí. Ty přišly na odpolední představení u příležitosti oslav čínského Nového roku. Oheň se rozšířil z přístupové haly a zachvátil východy z kina. Děti neměly kudy utéct a uhořely.

Zemětřesení a pak oheň

18. dubna v 5 hodin a 12 minut roku 1906 se pod San Franciscem otřásla zem. Zemětřesení dosáhlo síly 7,8 stupně. Otřesy sice trvaly pouhé tři minuty, ale způsobily apokalypsu. Silnice se vzdouvaly, domy padaly, potrubí praskalo. Začalo hořet. Během tří hodin se požár úplně vymkl kontrole, kvůli popraskanému vodovodnímu potrubí chyběla hasičům voda. Aby zabránili dalšímu šíření ohně, museli odstřelovat celé domy – někdy i s jejich obyvateli. San Francisco se ocitlo v troskách, úplně hořet přestalo až za čtyři dny. Bilance byla děsivá: obětí na životech bylo mezi třemi a šesti tisíci, bylo zničeno 28 tisíc domů.

Žhavý rok 1871

Spekulace o mimozemských příčinách požárů v roce 1871 vyvolal fakt, že 8. října vypukly hned na třech místech amerického Středozápadu a všechny patří k nejhorším v dějinách Spojených států. Že je ale způsobily úlomky meteoritu se neprokázalo.

Možná až dva tisíce obětí měl oheň ve městě Peshtigo ve Wisconsinu, který v ten den vtrhl do města z okolních lesů. A ve stejný den začalo hořet také v Chicagu, plném převážně dřevěných domů krytých dehtovými nebo šindelovými střechami. Rovněž chodníky a mnoho silnic bylo dřevěných. Oblast se potýkala s dlouhodobým suchem a ten den vál silný jihozápadní vítr. To vše napomohlo rychlému rozšíření požáru, který údajně způsobila kráva paní O´Learyové, která v maštali kopla do lucerny…

Plameny rychle přeskočily řeku a blížily se do centra města. Starosta dal dokonce evakuovat soudní budovu i s vězni – a dobře udělal, zanedlouho se její kupole zřítila. Z města byla hlášena dokonce ohnivá tornáda, která vznikají, když se přehřátý vzduch ve výšce dostane do kontaktu se studeným a začne se stáčet.

Hasiči neustávali ve svém snažení a i díky tomu není celkový počet obětí tak velký – hovoří se o 120 až 300 mrtvých. Než ale déšť na druhý den večer pomohl ukončit ohnivé inferno, přišlo o střechu nad hlavou 100 000 lidí.

8. října vypukla rovněž série lesních požárů, známá jako Velký michiganský požár. Bylo při něm zničeno několik měst a vesniček. V té době už po suchém létě hořelo mnoho menších lesních požárů a k velkému požáru stačilo jediné – vítr z fronty, která ten den přecházela. Bylo při něm spáleno přes 3900 km2 země jen v oblasti Menominee County. Počet obětí není znám, v lesích mnohdy zmizeli těžaři beze stopy. Mezi michiganské požáry se rovněž počítá požár města Port Huron.

Tokijská katastrofa

Přes sto tisíc lidí zahynulo v pekle, které se rozpoutalo těsně po zemětřesení v japonské metropoli Tokiu a v celém regionu Kanto. Zemětřesení udeřilo v sobotu 1. září 1923. Bylo zrovna poledne a lidé v Tokiu si nad ohněm připravovali jídlo. Téměř okamžitě začalo hořet. Oheň se šířil děsivou rychlostí, však ho také pomáhal roznášet silný vítr – u poloostrova Noto totiž právě zuřil tajfun.

V Tokiu zavládl děs. Největší hromadný hrob lidé nalezli v centru u Rikugun Honjo Hifukusho, kde se vyskytla i ohnivá tornáda. Shořelo tu 38 000 lidí. Mnozí další zahynuli, když jim nohy uvízly v tavícím se asfaltu. Byla přerušena vodovodní síť a hašení trvalo dlouhé dva dny. Po požáru se rozpoutalo brutální násilí, jehož oběťmi byli zde žijící Korejci.

V celé oblasti bylo zničeno přes půl milionu domů a z téměř dvou milionů přeživších se stali bezdomovci.

Text: Jana Patková