Před 64 lety se suchému zipu začalo říkat Velcro. Víte, jak byl vynalezen a proč se mu lidé smáli?

Historie suchého zipu sahá do čtyřicátých let minulého století, kdy se švýcarský inženýr a amatérský horolezec Georges de Mestral (1907–1990) se svým psem vydal na náročnou alpskou turistiku. Po příchodu se na jeho oblečení a srsti psa nacházelo několik přichycených květů bodláčí. Mestral začal přemýšlet, jakým způsobem se tyto části rostliny na oděvu zachytávají. Několik z nich prozkoumal pod mikroskopem, načež zjistil, že jsou opatřeny drobnými háčky, které květům umožňují přichytávat se na oblečení a psí srsti. Ostatně matka příroda svými silami nikdy neplýtvá. Tuto schopnost mají květy z důvodu vlastního přežití, kdy se jednoduše zachytí na procházejícího se živočicha, který je zanese na místa, kam by se květy plné semen vůbec nedostaly. Mestrala ovšem více zajímalo jak než proč.

Jednoduchý, ale účinný

Po více než osmiletém výzkumu typu pokus–omyl talentovaný inženýr vytvořil jednoduchý, ale o to působivější mechanismus, kterému dnes říkáme suchý zip, v obchodní branži je známý jako Velcro. Název Velcro vznikl z francouzského slova „velour“ (samet) a „crochet“ (háček). Technologie suchého zipu se skládá ze dvou pruhů textilie, z nichž jedna obsahuje velké množství malých háčků a druhá zase srovnatelný počet malých oček. Georges de Mestral tedy vynalezl jednoduchý mechanismus inspirovaný přírodou, který se snáze spojuje a zároveň i rozepíná. Patent na suchý zip byl Mestralovi oficiálně přiznán v roce 1955, přičemž 13. května roku 1958 získal ochrannou známku Velcro.

Zprvu bavlna, nakonec nylon

První prototypy suchého zipu vznikaly s použitím bavlny. Tento materiál se nicméně později ukázal jako nevhodný, neboť se bavlněné háčky brzy opotřebovaly a neplnily požadovanou spojovací funkci. Během dalších let přišlo na řadu nekonečné zkoušení a hledání, které ukončilo až použití tepelně zpracovaného nylonu, jehož vlastnosti se ukázaly jako nejvhodnější. Nylon patří mezi silnou a odolnou látku, kterou lze navíc porůznu vytvarovat tak, aby byly smyčky a háčky v požadované velikosti. Před Mestralem ovšem stál další problém, neboť pro úspěšnou masovou produkci bylo nutné vymyslet správný tkalcovský postup, který by umožnil automatické tkaní nylonu ve správné velikosti, tvaru a hustotě. Trvalo dalších deset let, než se konečně vyzkoumala ideální hustota háčků – 300 háčků na cca 6,5 cm čtverečních.

Posměšky střídá uznání

Georges de Mestral a jeho suchý zip se nejprve stali terčem posměchu a nedůvěry. Během módní přehlídky v New Yorku kritici časovali prezentované oblečení se suchým zipem za ošklivé a levně vypadající. Mestral na sebe upoutal pozornost až použitím zipu Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA) v roce 1960. Samolepicí proužky suchého zipu představovaly ideální řešení pro upevnění nástrojů ve stavu beztíže, přičemž neméně důležitou roli plnily při nastupování a vystupování z objemných skafandrů včetně upínání helem. Podobné řešení si pro své tenisky vybral v roce 1968 i světový výrobce obuvi Puma, ke kterému se později připojili i další výrobci jako Adidas a Reebok. Suchý zip způsobil v obuvnickém průmyslu doslova revoluci, protože si pomocí jednoduchého zapínání mohly boty zapínat i malé děti, kterým by jinak tkaničky dělaly problém. Později se suchý zip začal objevovat také v nemocnicích, automobilech a letadlech. Suchý zip se zkrátka stal populární záležitostí, o čemž svědčí fakt, že po jeho zavedení se ročně (za Mestralova života) prodalo 55 milionů metrů suchého zipu ročně.

Ne všude je ale použití suchého zipu žádoucí. Jednoduchý mechanismus začala před lety v hojném množství využívat také armáda Spojených států amerických. Mestralův vynález se ale během bojových misí ukázal jako nevhodný; vojáci zjistili, že se v prašném prostředí (Afghánistán, Irák) jednotlivé smyčky zipu zanášejí prachem, vlivem čehož se zapínací mechanismus stává méně spolehlivým. Také otevírání kapes bylo nevyhovující, protože vydávalo poměrně velký hluk. Suchý zip byl nakonec z amerických uniforem v roce 2010 odstraněn.